Dobrý den,

zajímal by mě Váš na názor na feminizaci školství... Jak ji vnímáte, hodnotíte? V čem vidíte příčiny absence mužů v pedagogických sborech? Děkuji.

Petí,
Tvůj příspěvek mě inspiroval k tomu, abych našla nějaké statistické údaje týkající se poměru mužu a žen ve školství. Podle Genderové ročenky školství, kterou vydal Ústav pro informace ve vzdělávání (http://app.edu.cz/portal/page?_pageid=3 ... _id=146308) a která poskytuje údaje za školní roky 2006/07-2008/09, se má situace takto:
- MŠ: z celkového počtu vyučujících v mateřských školách zaujímají muži jen 0,1%
- ZŠ: z celkového počtu vyučujících na základních školách zaujímaí muži 14%
- SŠ: z celkového počtu vyučujících na středních školách zaujímají muži 36% (SŠ včetně konzervatoří, VOŠ)

V čem tedy tkví takovéto "nepoměrné poměry"?

Nelze určitě nálepkovat genderové skupiny a přiřazovat jim "typické vlastnosti". Na druhou stranu je zjevné, že kantořina má relativně špatný zvuk ve společnosti, čteme často o slabé pozici učitelů, nízkém ohodnocení, malé tvořivosti práce, ale také, a to hlavně, o problémech řízení, nedostatku osobní odpovědnosti, kariérní kultury a profilu.
Jsou muži a jsou ženy různé, prošli různou výchovou a dnes již platí, že žijí i v silně diferencovaném jazykově kulturním prostředí. Přesto je pro většinu mužů důležité, aby se mohli v profesi nějak individuálně prosadit a projevit se ve formě (organizaci) i obsahu (plánu ) výuky (proto právě "tělocvikáři" - se zeměpisem a matematikou - jsou často řediteli škol) a aby byli vnímáni individuálně, svým jménem, jako potřební a užiteční jak pro svou organizaci, tak pro obec a "společnost". Aby jejich práce byla společensky rezonujícím tématem.
Může to být důvod? Nebo jsou to jen ty směšné příjmy, kdy společnost, zejména nejbližší lidé a rodina prostě v ČR více než v jiných vyspělých zemích očekávají od muže "že se postará"?

Asi jsou oba názory správně. Ale správně podotýkáš, v gender charakteristice to není - to bych byla spíš chlap. Ale co se týče muže - ředitele. Asi každá cítí, že je to velmi časově náročné - a může tedy do toho jít ten, kdo má žádné, nebo odrostlé děti nebo se prostě dohodne s partnerem, že na něm tíže domácnosti a péče o děti stát nebude. Což s našich přetrvávajících stereotypech bývá muž. Ale znám páry, kde jsou ředitelé oba. A k feminizaci obecně? Přeci to učitelství má blíž k té mateřské, pečovatelské roli - u mrňat každopádně. Ale když se povede chlap učitel je to paráda. Můj vypozorovaný fakt z terénu - a je to zajímavé. Muž učitel není nikdy takový obyč. neutrál učitel. Buď je to pedagogická hvězda nebo pravý opak.

V posledním Respektu je k tomuto tématu zajímavý článek. Navazuje sice na výsledky PISA, ale mluví o tom, že se propadají především výsledky chlapců, za čímž může stát mj. i přehnaná feminizace školství.

Asi je to téma in , objevilo se hned několik dalších článků:
- 18. 1. proběhne virtuální hospitace na téma feminismus,
- a na portále byl publikován odkaz na web Feminismus.

Napadá mě ještě jedna možná souvislost: o školství na nejvyšší úrovni, tedy hlavně o jeho rozpočtu a určení priorit, rozhodují u nás muži, v téhle vládě dokonce POUZE muži. Muži, které statisticky významně škola nebaví, školní práce zdržuje a školní kultivaci pociťují jako nemístný zásah do svých práv. (mnozí, i když nepřiznaně, považují školu, vycházeje ze své zkušenosti, možná jen za nutné zlo; to je ale již fabulace )

Zajímavá skutečnost, která o problému hodně vypovídá:
V USA byla práce bankovního úředníka velmi oceňována na žebříčku prestiže povolání. V průběhu I. světové války mnoho mužů odešlo, takže do tohoto povolání byly přijímány ženy. Během krátké doby prestiž bankovního úředníka/úřednice klesla v žebříčku více než deset příček. Je to asi začarovaný kruh. Jak ho rozetnout?

Téma pro posledních zhruba třicet let zcela dominantní. A nemyslím si, že by tato situace byla vyjímečná pouze pro Česko. Domnívám se, že to co naznačil Honza Zouhar, ovlivňovalo postavení učitele-muže po celé dvacáté století. Dvě světové války a v Česku komunistický vzdělávací systém. Ten postavení učitele-pedagoga téměř znehodnotil. K tomu všemu podprůměrné platy hlavně v základním školství a všeobecně nízká společenská prestiž. S tímto handicapem není jednoduché ani dvacet let po revoluci bojovat. Ale změny v poslední době vnímám jako pozitivní, i když jdou tak pomalu.

Myslím, že dokud se bude společnost dívat na kantory stylem "být učitel je diagnóza" a dokud se nezvýší platy ve školství, učitelů-mužů moc nepřibude... Což je rozhodně velká škoda, protože děti jsou tak ochuzeny nejen o mužský přístup a pohled na svět, ale také o pozitivní mužský vzor chování, který v dnešních neúplných rodinách často chybí.