|
Pokusím se přidat k tématu svou zkušenost.
Je to již zhruba 10 let, kdy jsem na nejmenované škole byla nucena dlouhodoběji suplovat ve třídách 2. stupně. V těchto 9. třídách byli dle kolegů žáci nevychovaní, problémoví, nerespektující autority. Učitelé vesměs do tříd vstupovali neochotně a s obavami, řešili se 2 a 3 z chování. Jako učitelka 1. stupně jsem opravdu nestála o konfrontaci s takovými žáky, natož o učení fyziky, biologie atp. Po několika probdělých nocích, kdy jsem přemýšlela, jak to zvládnu, jsem přesto do tříd vstoupit musela. Po prvních slovech „Kdo to k nám leze!“, která zazněla, jsem pochopila, že z učení nebude nic a že je potřeba si s žáky vytvořit vztah a pravidla. Po prvním představení se, jsem dětem sdělila, že vyučuji na 1. stupni malé děti, přičemž je, žáky 8. a 9. třídy již nepovažuji za děti, ale za studenty, od kterých očekávám určité schopnosti v komunikaci a dodržování základních pravidel slušného chování, na kterých budu trvat (něco málo z pravidel jsem vyjmenovala). Dále jsem již nechodila kolem horké kaše, ale otevřeně jsem zahájila debatu o postavení jejich třídy ve škole, jakou mají pověst. Vyzvala jsem všechny, kdo chtějí, aby se k problému vyjádřili. Opatrně, poté ochotně se rozpovídali. Sdělení jsem vyslechla celá, bez přerušování a jako subjektivní názor přijala, případné vulgarity jsem dodatečně okomentovala jako nepřípustné. Bylo vidět, že situaci vcelku zvládají a za náhodné další vulgarity byli schopni se i omluvit. Cílem nebylo s dětmi detailně řešit jejich konflikty s ostatními vyučujícími, s rodiči nebo spolužáky, cílem bylo zjistit jejich naladění. Po této části jsem přešla k zcela jiným cílům. Zdálo se, že ztratili svou identitu a hodnotu.. Vedla jsem hovor směrem k vyšším myšlenkám, myslím, že vůbec netušili, proč tu jsou. Když jsme se myšlenkami odpoutali od třídy a školy, vytvořili si společně představu o civilizaci, uvolnili se a zbavili se obranných reakcí. Nebudu uvádět celou komunikaci, protože je to již delší minulost, ale ve chvíli, kdy jsem jim sdělila, že tahle civilizace by tu ráda ještě nějaké to století chtěla existovat, žít a my, co jsme vyrostli do dospělosti, to nemáme až tak lehké, vše tu řídit a organizovat, uchovávat a že by nám to „Oni“ neměli ztrpčovat, ale učit se od nás, protože až my zestárněme a umřeme, budou to oni, kdo bude muset pokračovat.. Myslím, že v tuto chvíli je to hodně zasáhlo, tenkrát bylo několikavteřinové ticho.. (Měli bychom puberťákům vkládat do rukou mnohem větší zodpovědnost a důvěru, která jim schází. Vesměs se zmítají v představách, že jsou k ničemu, že o ně nikdo nejeví zájem. Jsou velcí na mazlení s rodiči, ale malí na práci…) V další hodině jsme navázali vcelku klidnou debatu o jejich představách o budoucnu, zapojila jsem se a podělila jsem se o vlastní zkušenosti s přechodem k dospělosti, jak jsem poznala, že jsem dospělá, jak jiné to bylo, co jsem prožívala předtím a co poté. Vedla jsem je k úvahám, co by chtěli dělat za povolání, což se mi zdálo vcelku úsměvné hlavně ve chvíli, kdy nejvíce problémový žák oznámil, že bude politikem, načež se třída rozburácela smíchy a častovala hocha vyjmenováváním jeho nedostatků, avšak po mém komentáři: „ někdo to ale přeci dělat musí, kdo tedy z vás to bude dělat, ty role si stejně musíte rozdat, protože my tu nebudeme věčně“, se ozývaly hlasy „My ne, to radši, ať Venca „(smyšlené jméno) a kolektiv poněkud zvážněl. Po několika takto strávených hodinách bylo teprve možné začít s výukou. Do tříd jsem chodila ráda, vždy ale v úvodu hodiny bylo potřeba u dětí zajistit určité naladění. O svých zkušenostech jsem v té době s kolegy nemluvila, nebylo k tomu příznivé klima. Ve chvíli, kdy jsem ale na chodbě školy zaslechla mezi učiteli: Ty deváťáci jsou teď nějaký lepší“, jsem si uvědomila, že můj postoj k žákům měl mnohem větší účinek, než jsem očekávala. Apeluji tedy na všechny učitele, ponechme děti pozvednout oči a narovnat se, nejsou tu pro nás, ale pro budoucnost…
Blanka
|
|
Jitka
