Dobrý den,
jsem studentkou Učitelství pro 1. stupeň a po prvotním nadšení mě přepadl jistý pocit nejistoty. Nikdy jsem nejezdila na žádné tábory, nemám příliš zkušeností s hlídáním dětí (doteď jsem hlídala 2x na konferencích), ale více méně mě vážně lákala představa toho, že budu učit malé děti, že je budu vzdělávat, částečně formovat.

Od tohoto povolání mě odrazovala více méně velká část mého okolí - hlavně kvůli tomu, že se domnívají, že bych si u dětí neuměla získat autoritu. Což nepopírám, je pravda, že svým způsobem asi nejsem ten klasický charismatický typ učitele, který žáka zaujme.

Ale rozhodla jsem se pro toto studium hlavně na základě jedné akce - což, jak to tak vypadá, bylo možná trochu unáhlené. Každopádně, hlídala jsem poprvé děti a vážně se mi to líbilo. Měla jsem také dojem, že mě děti vážně mají rády, že se jim program líbí. I když přišly i chvíle, kdy jsem byla vážně unavená a kdy se mi trochu zdálo, že situaci ne úplně zvládám. Ale celkově, po těch třech, čtyřech dnech jsem byla nadšená.
Pak jsem tedy nastoupila na VŠ. A bavilo mě to pořád, i když na praxi jsem přece jen sundala růžové brýle a uvědomila si, že učitelství je o obrovské zodpovědnosti a pevných nervech - a nejsem si úplně jistá, jestli je mám.

Hlavní zlom nastal hlavně při druhém hlídání (zde musím podotknout, že se opravdu nechám velice snadno ovlivnit událostmi, ať už pozitivně nebo negativně, a nejspíš nemám opravdu kritický pohled na situaci - proto chci poprosit o radu vás), kdy jsem hlídala děti ještě s dalšími "kolegyněmi" - a popravdě musím říct, že jsem byla hodně unavená a vyždímaná - a hlavně jsem zde hlídala se slečnou, která pro děti měla opravdu veliké zapálení, a logicky jsem se s ní srovnávala... trochu to podkopalo moji touhu být učitelkou, začala jsem si pokládat otázku, jestli bych mohla opravdu dobře děti vést - ona je totiž zvládala velice dobře a mně se to ne vždy dařilo.
Navíc, musím říct, že jsem si začala uvědomovat, že učitelství je práce, kterou si člověk nutně nosí domů - a trošku se děsím toho, že bych, jestli někdy budu mít děti, na ně měla skutečně čas, jestli bych po tom vyčerpávajícím dni byla schopná si s nimi hrát, být pro ně stejně nadšená...

Takže moje otázky zní:
1) Během studia na ZŠ, SŠ, jezdili jste na tábory, hlídali jste děti? A považujete tyhle zkušenosti za důležité/nezbytné pro to, aby člověk skutečně byl dobrým učitelem nebo aby zjistil, jestli je to pro něj ta pravá profese?
2) Zažili jste podobné obavy, nejistoty během svého studia?
3) Myslíte, že to, aby z učitele vyzařovala autorita, se dá nějakým způsobem naučit/nacvičit? Máte s tím zkušenosti?

Pevně věřím, že zde někdo na mé dotazy odpoví, protože bych vaši radu opravdu potřebovala.
Děkuji
Eliška