Jakou podstatu má inovace?
http://www.spomocnik.cz/index.php?id_document=2350

Nejnovější článek, který posouvá diskuzi zajímavým směrem.

Vracím se k otázce Dana –

Táhněte, netlačte!Vytvářejte prostředí, které vyvolává u žáků potřebu klást otázky, pomáhejte jim pronikat do podstaty a porozumět. Výuka je často chápána jako přenos znalostí, jenže opravdové vzdělávání se uskutečňuje pouze tehdy, když žák pociťuje potřebu hledat řešení pro otázky, které považuje za relevantní.

Jak se takové prostředí vytváří? Jaké maličkosti či postupy to ovlivňují? Co se osvědčuje vám?

Uvedu zkušenosti, které uváděli účastníci semináře „Jaká otázka, taková odpověď“, který je zaměřen na efektivní využití otázek jako nástroje učení:
- když žákům zadám otázku, dám jim i prostor k přemýšlení = v duchu počítám alespoň do desíti, než něco dalšího řeknu - držím se, abych nevyvolala prvního žáka/žákyni, který se hlásí, krotím se, abych otázku neopakovala nebo nepoložila další,
- pokládám žákům i jiné otázky než kontrolní
- odpovědi žáků hned nehodnotím – řeknu např. „to je zajímavá odpověď, Michale“ – „co si o ní myslíš ty, Petro?“ nebo „má někdo jiný názor než Jana?“ apod.
- ze začátku mi dělalo problém klást žákům různorodé otázky, proto zcela záměrně pracuji s tzv. Bloomovou sedmikráskou a snažím se klást dětem i otázky „vyššího“ řádu
- velmi často před zahájením určitého tématu vyzvu žáky, aby sami zformulovali otázky, které je k tomu napadají
- používám metodu Vím – Chci vědět – Dozvěděl jsem se – v první části si žáci uvědomí, co o tématu už vědí, dále si zformulují své otázky – co chtějí vědět a po práci s textem zhodnotí , co se dozvěděli

A co Vy další? Jaké jsou Vaše zkušenosti?

Díky Sašo za moc zajímavé postřehy lidí z kursů. Myslím si, že kladení otázek je obrovské mistrovství ač se to zdá jako naprostá banalita a samozřejmost. Jen to vydržet oněch 30 sekund a nepoložit další otázku je svým způsobem um. Jak to v tazateli hryže - rozumějí tomu, proč nikdo neodpovídá, mám to říct jinak...? A jenom když si vezmeme co musí tázající udělat za procesy. Musí pochopit otázku, ujasnit si svůj postoj, nalézt správná slova a pak to ještě vše říct jasně. Prostě věda A moje zkušenost říká, že vždycky se najde někdo, kdo odpoví. I když to někdy trvá dlouho. Ale moje doporučení v této oblasti zní - vytrvat a nezaplnit prostor sám.
Jaké další finty využíváte ostatní při kladení otázek?

A ještě k panu Brdičkovi. Díky za další pokračování příspěvku. Dostává to do další roviny, které bych se klidně věnoval dál, ale radši v dalším tématu, abychom neskákali od jednoho k druhému. Může být?

Ovšem, já si dám 30 vteřinovou pauzu!

Svatopluku, jak bylo při zpětném návratu do lavic?

Dobrý večer,
zpětný návrat se celkem vydařil. Píši "celkem" protože na prvním stupni byla účast rodičů velká, na druhém stupni to trochu vázlo... Ale rodiče i děti odcházeli spokojení a nadšení.
S.

Dobrý večer,
to jsem ráda, že Svatopluk ozval. Už jsem byla zvědavá, jak to dopadlo.
Ono na tom prvním stupni rodiče školu se svými dítky více prožívají, tak se také více účastní všech akcí školy. Důležité je, že se to rodičům líbilo a možná si to do příštího roku povědí a přijde jich více. Když si vzpomenu, jak se lidé nechali unést televizí při popřadu " Jsi chytřejší než páťák", tak o tom nepochybuji. Zdraví Jana

To je očekávaný výsledek, který se daal uhodnout. Rodiče mají zájem o spolupráci s učiteli ještě tak v mateřské škole ( to určitě největší), pak většina ještě spolupracuje na 1. stupni ZŠ, ale když děti dospějí na 2.stupeň, je po spolupráci a ochotní jsou jen jednotůlivci. Komunikace se často mění v nelítostné bojiště bez pravidel, kdy si rodiče i učitelé snaží dokázat, kdo je ten správný, který by měl vychovávat (a dnes už i učit). Ie to pochopitelné, protože teď už opravdu o něco jde. Určitě o budoucnost dětí, o které v současném školském systému rozhodují svým hodnocením učitelé tohoto stupně školy.
Co s tím? Asi začít vychovávat nejdříve rodiče (když se nám je nepodařilo vychovat, když jmeště byli dětmi), jestli to je vůbec možné. Já věřím, že ano. Ale dalším krokem kupředu je měnit školu a v ní sami sebe. K tomu dávají návod zveřejněné body kolegy Brdičky. Tam je mnoho z toho, co by se mělo, kdyby se vědělo a hlavně chtělo. Není jediný, který takové axiomy objevil, je jich dnes všude a mnoho. A další bydokázal přidat každý, koho dnešní stav ve školství mrzí a znepokojuje. Horší je to s realizací těchto a jiných doporučení. Ale když ona ta změna zaježděných stereotypů tolik bolí... Proto krachuje snaha po všem novém a místo skutečných změn se píší stohy papírů, které mají zakrýt, že se na věci pracuje, ale ve skutečnosti se vlastně nic nemění. Nechci být pesimistou, ale pokud nezačneme se skutečnými změnami my učitelé ( a bez papírů a vykazování činností v tomto smyslu), tak se nové školy nedočkáme. A hlavně se jí nedočkají naši žáci.