Pane jo, to je opravdu slušná kopička materiálů a inspirace.

Přesto mě stále zajímá, jaké aktivity konkrétně vy se svými žáky děláte, co jste zkusili, jak to fungovalo?

(Díky za námět se čtením - zkoušíte ještě nějaké další aktivity?)

Ideální otázka: "Jak by ses cítil/a ty na jeho/jejím místě?"
A je to opravdu jedno, kdy použijete:

• při řešení kázeňských problémů
• v závěrečném hodnocení skupinové práce
• při četbě (jak už bylo zmíněno)
• při diskuzi k jakémukoli tématu (film, historie, přírodověda, prvouka...)

Při reflexích aktivit se ptám jak se cítili.

Já jsem narazila při pročítání příspěvků tady na portálena jednu metodu reflexe - Poslední slovo patří mě. Celý článek je tady
A kopíruji techniku: hodnoty, že jednObvykle lze kombinovat s technikou zvanou Poslední slovo patří mně. Je to jeden ze způsobů, jak vést reflexi žáků po přečtení nějakého textu. Tato technika, jež dává diskusi určitý rámec, je vhodná pro „rozmluvení" žáků se zábranami a ostychem. Jak postupovat?

Poté, co všichni mají vypracovaný podvojný zápis, vyzve učitel jednoho žáka, aby přečetl vybranou tezi. Aby celá třída mohla text sledovat, je vhodné, aby žák předem oznámil stranu (odstavec), ze které je úryvek. Po jeho přečtení spolužáci zvažují, proč si daný žák tento citát vybral. Tři až čtyři spolužáci svůj názor ostatním vysvětlí. Pozor, jde o procvičování empatie žáků. Neměli by tedy říkat, proč by si danou myšlenku vybrali oni, ale proč asi si ji vybral daný žák. Když zazní několik zdůvodnění, žák, který četl vybranou tezi, přečte svůj komentář a určí, který ze spolužáků se nejvíce přiblížil jeho názoru. Poslední slovo má tak ten, kdo četl vybraný citát. Tento postup se pak ještě několikrát zopakuje. Učitel vybere dalšího žáka, který přečte svoji tezi, ostatní zvažují důvody výběru a nakonec daný žák prozradí svoji myšlenkovou rozvahu.

Popsaným způsobem vzniká situace, kdy žáci mají možnost pochopit, že nesdílíme všichni stejné a myšlenka může být interpretována rozmanitým způsobem, neboť záleží na širším kontextu, do kterého ji jedinec zasadí. Současně mají žáci možnost naučit se neskákat si do řeči, reagovat výstižně a poměrně rychle, respektovat mínění druhých apod.
Zkoušeli jste někdo?

To vypadá jako zajímavá metoda se širokým účinkem.

Máme tady už docela dost podnětů co se týče rozvíjení empatie. Co sebepojetí a motivace? Do emoční inteligence tyto složky osobnosti patří a určitě máte nějaké osvědčené metody, které na ně působí, podělíte se o zkušenosti?

Btw: při studiích jsem narazil na zajímavý titul: CANFIELD, Jack - Hry pro zlepšení motivace a sebepojetí žáků : Příručka pro učitele, vychovatele a rodiče. Je v ní několik desítek her pro kolektiv dětí druhého stupně ZŠ a starších, jsou zaměřené na schopnost ocenit, pochválit, konstruktivně kritizovat, rozvoj sebepoznání, stmelování kolektivu apod. Je tu někdo, kdo má s takovými hrami zkušenost?

Připojím také jeden vhodný zdroj:
Lucie Horychová. Vyjadřujeme své pocity, abychom se lépe cítili. Kurz osobnostní a sociální výchovy pro žáky 1. stupně ZŠ. Praha: Odyssea 2007
Také učitečná kniha:
Silberman, Mel.101 metod pro aktivní výcvik a vyučování. Praha: Portál, 1997 - moc pěkné aktivity na sebepoznání.

Diskuse nám trochu vázne, téma emoční inteligence je natolik široké, že do ní patří takřka celý výchovný proces. Proto nemusíme setrvávat jen tam, kde je práce s emocemi zjevná. Do EI patří i schopnost odložení uspokojení některé potřeby kvůli splnění nějakého úkolu.

Zkusím tedy rozšířit svou otázku: máte nějaké osvědčené "finty", kterými dokážete namotivovat děti k něčemu, do čeho se jim z počátku příliš nechtělo? Co platí spíše na mladší děti a co už na děti druhého stupně ZŠ?

Emoční inteligence je velice důležitá a jistě se musí rozvíjet od předškolního věku. Tam se používají dramatické hry, kde děti řeší závěr, nebo možnosti změn rolí. Také mohu doporučit prosociální hry.