Koncept klíčových dovedností je v našich školách i u našich učitelů poměrně nový. Jak se k nutnosti zavádět klíčové kompetence do výuky staví učitelé ve vaší škole? A hlavně: jak přesvědčujete své kolegy o smyslu zavádění klíčových kompetencí do výuky?

nepřesvědčuji kolegy o smyslu KK, ale mám zkušenost z motivačních kursů pro sbory. Hodněkrát se nám stalo, že přijel sbor, který nebyl naladěn na nějaké prožitkové učení (to jest metoda, kterou na kursech pracujeme), ale po 1/2 dni zažití se najednou začalo vše měnit a ke konci si myslím, že hodně lidem bylo jasné o co jde. Nešlo o přípravu na nějaké zkoušky, ale o zažití, jak fungují jako kolegové, spolupracovníci, oni sami jako lidé. Velmi dobrá zkušenost s tím co jsou například KK sociální. Když zažili nějaký problémový úkol, s kterým se dokázali či nedokázali poprat zjistili o čem jsou KK k řešení problémů apod.
Takže odpověď na otázku je, že společné zažití něčeho podobného velmi napomáhá k porozumění co jsou KK a k čemu mohou být nejen studentům ale i učitelům.

Vycházím taky z přesvědčení, že co člověk zažije na vlastní kůži, to pro něj začne mnohem reálněji existovat. Většina lidí je ochotna připustit, že ve svém životě potřebuje umět spolupracovat s druhými, správně komunikovat, řešit problémové situace apod. A tyhle dovednosti se učíme někdy za pochodu, občas se na ně soustředíme cíleně. U studentů nejde o nic jiného, než jim v tomto učení pomoci. Když se tedy klíčové kompetence vnímají v této naprosto přirozené poloze, přestávají vadit. Pomáhá tomu i to, když si kantoři sami na vlastní kůži vyzkouší, jaké mají oni sami kompetence. Kdo je ochotný o tom přemýšlet, v tom to nutně vyvolá potřebu přemýšlet o tomtéž u svých studentů. Mimochodem na minikonferenci v Liberci to bylo poprvé, co jsem se v žádné z dílen nesetkala s lidmi, kteří by říkali "je to jenom výmysl".

Lucie i Dane, díky za spontánní obhajobu KK, navíc přímo od zdroje, abych tak řekla.
Vysloveně se těším, až také někdo z minikonference v Liberci (či kdokoli jiný) promluví i tady a něco k tomu dodá. Třeba nějaký příklad toho, jak klíčové kompetence "přišly do školy" a co to způsobilo.

Mnoho způsobů mne nenapdlo, ale jeden přeci. Zrekapituloval jsem svým kolegům jejich nářky nad žáky. A ty obsahovaly právě v mnoha ohledech u žáků absenci určitých kompetencí. Ať už je to kompetence k učení, nebo k řešení problémů, ale i kompetenci sociální. O kompetenci komunikativní ani nemluvě.
Čím jiným jsou nářky typu:
"Oni se neumí učit!"
"Neporadí si ani s tak jednoduchým úkolem."
"Každý myslí jen sám na sebe!"
nebo
"Vyjádřit se souvislou větou je pro něj zcela nemožné."
Mnozí kolegové si pak tento problém uvědomili. Ale vracet se k smyslu musíme často.

Já bych také připojil svou trošku do mlýna - u nás zase zdůrazňujeme, že nikdo přece nepochybuje o tom, že by se žáci po opuštění školy měli umět učit, že by měli umět řešit problémy (nebo se jich aspoň nezaleknout a pustit se do nich), že by měli umět diskutovat, obhajovat svůj názor atp., že se vlastně klíčové kompetence žáků snažíme rozvíjet dávno. A je to pravda - učitelé to přece vědí a běžně dělají.
Teď jenom musím postupovat systematičtěji, v součinnosti, a případně se i pokusit nějak vyhodnotit, jestli se nám to daří.

Nestálo by za to nasbírat zde podobné nářky, které uvádí pan Pavlas??? (Třeba formou nějaké e-tivity ?)Tohle je totiž vynikající nápad, skvělý způsob, jak o smyslu kompetencí přesvědčovat. Vždyť tyto nářky opravdu tak často slyšíme, často si sami povzdechneme. Ale otázka zní: odkud to ty nebohé děti mají umět, když je to nikdo neučí (jak podotýká kolega Krupka) cíleně, systematicky, soustavně a důsledně. A právě i to má přinést reformovaná výuka.