|
Je to na delší vysvětlování, nevím, zda se mi podaří to nějak výstižně a krátce koncentrovaně popsat. Dle mého názoru je diagnostika v podstatě k ničemu. Mohu poskytnout svůj pohled a způsoby - na základě zkušeností + vyzobávání různé odborné literatury. V podstatě postupy podobné systemické psychologii. Je dobré zakládat práci na společné tvorbě - učitel "nevede", nikdo "nevede". Něco jako koučování - kouč taktéž nevede, pouze pomáhá najít řešení, které je vydolováno ze zdrojů koučovaného. Otázky, rozhovory o tom, jak kdo co vnímá = odlišnosti ve způsobu práce a vnímání zdůraznit jako správné - neřídit se žádnou šablonou, přizpůsobit se možnostem a schopnostem, vše "šít na míru". Bloky v motorice mohou souviset právě s lateralitou - viz příloha v Burze /dle mých zkušeností a dlouholetého pozorování/.Děti slyší, zpívají, ve spojení s motorikou a čtením z not ale vypínají sluch - mají "uvnitř poplach", obranný reflex = vytvořené obvyklé reakce na jakoukoliv překážku /mají většinou i v jiných situacích potíže s motorikou - např. při psaní, je to opět na delší popis/. Je dobré hrát vždy v začátcích podle sluchu /což je možné i později - bez not lze např. stupnici - lze se soustředit na to, jak zní, lze vnímat úhoz, pocity v prstech, "být přítomný", tvořit, pozorovat/. Hra podle sluchu pomůže s fixací motorických návyků - automatika. Verbalizovat = uvědomovat si souvislosti - to, co slyším, vytvářejí určitým způsobem prsty - stoupající melodie - adekvátně směr pohybu ruky, vyrovnaný sled tónů - tvořím vyrovnaným úhozem - rozebrat, všímat si, co dělá ruka - hledat porovnání s jinými činnostmi, které provádíme přirozeně - chůze: přenášení váhy, hopsání, pružnost - skoky = totéž se děje ve staccatu - v podstatě jde o soustředění se na POCIT - přirozený pohyb, kdy bloky neexistují, je příjemný, měkký, bez napětí. Tentýž pocit je možné přivodit, vytvořit i při jiných činnostech, pokud budeme vnímat pozorně sami sebe.
V notách pak vysledovat vědomě souvislosti s tím, co pak slyšíme - stoupající melodie = stoupající noty, mezi kroky v notách "vynechané" noty = vynechané klávesy. Např.nota na lince, další nota na další lince = "jednovynechačka" = vynechám při hraní jednu klávesu - není potřeba postupovat v myšlení tak, že identifikuji notu jménem a pak jí vyhledám na klávesnici /opět podle názvů kláves..../ - udělám pouze mechanicky to, co vidím v notách - posunu se o "tolik", o kolik se v notové osnově umístí další nota + mohu se orientovat i podle prstokladu - případně prstoklad doplním podrobněji - časem se to odbourá. Mohla bych uvádět více příkladů, nechci být dlouhá není prostor. Tímto způsobem postupně vytvářím pocit bezpečí, pocit, že vše společně zvládneme - žák by měl získat jistotu v přesvědčení, že není potřeba postupovat tak, jak je "obvyklé", nevadí, že on event. pracuje jinak, než ostatní žáci - je jednoduše svůj a nemá mít obavy, že se odlišuje = tím se postupně odstraní některé bloky. Zároveň vnímat to, aby sluch zůstal zapojen - jakožto opora při hraní - nevypínat své smysly - uvědomovat si, co se se mnou děje a přijít k poznání, že to všechno mohu ovlivnit pouze já - pokud budu pozorně vnímat své pocity a "existovat" bez paniky = čímž si vytvářím své zbytečné bloky. Co nejméně "kecat" do hraní - nenapovídat, nechat žáka přemýšlet, nereagovat nijak, resp. co nejméně - ani souhlasně ani nesouhlasně, ať se žák naučí řídit sám sebou a ne dle reakcí učitele. Poté, co nějaký problém vyřeší /anebo nevyřeší/, shrnout společně - analyzovat, co se stalo, proč se to stalo, jak to udělat jinak - anebo v případě, že si žák poradil dobře, jak tentýž postup uplatnit i nadále.
Je skvělé, když se pak dojde do bodu, kdy si žák přeje být nepřerušován komentářem učitele anebo ODMÍTNE nabízenou nápovědu učitele /i na tom je bezva se domluvit - např. předem říci: teď ti do toho nebudu mluvit, řiď si to sám = opět nastolení KLIDU a prostoru pro žáka - poté je možné společně konzultovat to, co proběhlo, analyzovat a navrhnout další postupy v práci - anebo prohlásit: nebudu nic napovídat, pokud potřebuješ nějakou nápovědu, řekni - většinou nápovědu děti odmítnou, je to způsob práce, který bych přirovnala k luštění křížovky - nikdo nechce prozrazení tajenky předem, chceme si jí všichni vyluštit "po svejch"/.
No, v průběhu tohoto mého popisování docházím ke zjištění, že to asi písmenkově na menší ploše v diskusi nezvládnu optimálně vysvětlit.
Případně na skypu. Anebo cestou mailů - pokud chcete.
|
|
a řešíme v podstatě totéž /nejen v práci ve škole ale i v "civilu" - samé podobné záležitosti/. Pokud není možnost si "popovídat", můžeme mít pocit nejistoty. Učení by dle mého názoru mělo být učení VZÁJEMNÉ - učitel /jako i člověk jako takový/ se má učit "až do konce" 
