Jako rodinnou diagnózu máme odpor k organizovaným zájezdům, tak jsem si dcerou koupily letenky, zamluvily bydlení a zmizely na pár dní do Říma. Před mnoha lety, v době toho prvního okouzlení z cest do zahraničí, jsem tam sice byla, ale právě nepovedená organizovanost toho zájezdu mi mnoho nedala. Tak jsme si to letos opravdu vynahradily.

Pečlivě jsme se připravily shlédnutím našeho milovaného filmu "Prázdniny v Římě" a začaly se těšit. Jenže u Úst pravdy stál dav fotících se a cupitajících Japonek. Ony fotku mají, my ne. Pod Andělským hradem se asi taky tančit nebude, i když restaurací je tam opravdu hodně, ale Tibera nás k posezení fakt nelákala. Na Španělských schodech bylo taky kupodivu víc lidí než ve filmu. A úplně stejné to bylo i u fontány di Trevi, tu skoro nebylo vidět. No, na italské policii jsem nebyly, to jsem si odpustily, tak moc jsme Audrey zase napodobit nechtěly. Vlasy jsme stříhat nepotřebovaly, takže holič se taky nekonal. U mne už skoro není stříhat co a Lenka své vlasy po pás ostříhala těsně před odjezdem. Další velké přání bylo projet se v Římě na Vespě. Tak to taky nedopadlo. Po shlédnutí římského provozu jsme to raději taky vypustily. Stačila cesta autem s naším "domácím" na nádraží. To byla ta prává "itálie" plná "stupido!" a troubení.

Ale teď vážně, bylo to hrozně fajn. Viděly jsme ty nejdůležitější věci, které se asi mají v Římě vidět a možná i něco navíc. A už vymýšlíme, kam to bude příště

A vy kupte průvodce a vyražte taky. Je to teď tak strašně jednoduché!

V minulých dnech, kam jsem se podívala, všude "dávali" Rabí. A výhled přes kamennou zídku zahrady v Žichovicích, kde jsme pobývali s přáteli, se mi nikdy neokouká...

8. a 9. července

Cílem naší cesty se stalo francouzské letovisko Port Grimaud nedaleko St. Tropez.

V Hradci jsme nastoupili do pidibusu a vyrazili jsme směr Brno. „Už tam budeme?“ ptal se od Pardubic Honzík. Bohužel nemyslel jen Brno. Ptal se na moře. Ach jo, to teda bude cesta. V Brně jsme vyčkávali příjezd našeho hlavního busu celkem netrpělivě. „Ten náš stejně přijede až jako poslední,“ prorokoval manžel. A taky že jo. A nebyl to bus, ale další pidibus. „Tak tímhle pojedeme až do Francie?“ ptalo se opět starší dítko. Ano, přesně tímhle. To bude ještě veselejší cesta, než jsme doufali. Bez záchodu uvnitř dopravního prostředku s dětmi, které obvykle letí na poslední chvíli. „To jsem zvědavá, jak stihnu hlásit dopředu, že potřebujeme zastavit,“ zajímalo mě. „Kam dám nohy,“ zajímalo manžela.



Děti se staly překvapivě hodnými. Čůraly, když měly. Spaly jako polena. Jedinou náhlou událostí byl Katčin pokyn „ci čůat“ někde uprostřed Rakouska. A tak mezi tunely a výhledy na Alpy našel řidič vhodné odpočívadlo, kde Katka za padesát centů vyrobila bobek a ostatní se mohli kochat výhledem na pěkný hrad na protějším kopci. Pak už se zase jen v klidu cestovalo a spalo a ráno jsme ještě prosvištěli několika tunely a byli jsme ve Francii - v osm hodin ráno dokonce přímo v Port Grimaud.



Ubytovali nás celkem rychle, takže po obědě jsme mohli vyrazit směr pláž. Větší kachna skočila do vody hned. Menší kachna volala „maminko, dž mě požádně.“ Nakonec se nechala do vody ponořit. Nakonec se vrhala hlava nehlava do vln, aby zachránila vodní bomby a mohla je zase po někom mrsknout. „Já eště neci z vody,“ tvrdila. „Já mám hvaaaaad,“ následovalo. „Neci se spchovat,“ řvali oba, když bylo nutné odsolit malá tělíčka.

Po večeři jsme se vydali na malou procházku do Port Grimaud. Celé městečko se skládá z krátkých ulic, dlouhých kanálů, něco domů a hodně lodí. Prohlíželi jsme, která se nám nejvíc líbí. Vybírali jsme, na které bychom asi tak mohli jezdit a hlavně jsme postupovali podle šipky na džipině, abychom našli jediný místní poklad. S nápovědou „na úpatí oleandru“ jsme stáli na břehu jednoho z kanálů a hledali jsme mikrokeš. Nakonec ji děda objevil a já vytáhla. Do změti zamotaných papírků jsme přidali ještě jeden a pak jsme měli problém, je zamotat zpátky, aby se do trubičky vešly.

Pondělí 11. 7.
Obětovali jsme odpolední cachtání a vyrazili jsme na výlet.

Výlet lodí je výlet lodí. Houpe to. Když kormidelník blbne, tak to houpe hodně. Když máte na stolku postavenou skleničku s pitím, tak se kupodivu i v ní hladina pohupuje. A když kormidelník blbne, pohupuje se hodně i kola. A tak ta jedna naše skončila na stolku a na zemi. Během cesty jsme ale nápojů spotřebovali mnohem víc. Ne proto, že byly v ceně cesty a prostě jsme chtěli ten lodní lístek propít. Hlavně proto, že bylo neskutečné vedro a ač na lodi, vlasy nám tedy nevlály.

Projížděli jsme zátokou milionářů za neustálého brebentění průvodce o tom, kde která celebrita tráví léto. Drby drby drby.


Konečně jsme přistáli v St. Tropez, do džipiny jsme pípli souřadnice kotviště lodi, abychom se mohli vrátit zpět a vyrazili jsme do starého přístavu. Rychlost skupiny však nesvědčila délce kroku našich malých dobrodruhů. Proto jsme se u četnické stanice odpojili a začali jsme tohle přímořské městečko poznávat sami, po předchozím zatančení České besedy a malé chvilce trdlování. Dnes by těžko Louis de Funés hopnul do četnického auta a uháněl by chytat zločince. Narazil by hned do rozestavěného hotelu, díky kterému bude tahle četnická stanice asi rychle pohřbena.


Postupným procházením uliček jsme došli k tomu, že kdybychom ubrali polovinu lidí a všechny silniční dopravní prostředky, mělo by St. Tropez docela fajn atmosféru. Takhle jsme museli neustále kličkovat mezi lidmi a lepit se na zeď domů, když chtělo projet auto. Co by řekli současní architekti na dvacet centimetrů široký chodník? Džipina nás bezpečně vedla, kličkovali jsme mezi domy a došli jsme na nábřeží pod počmáranou zeď. A našli jsme druhou francouzskou keš. Byla stejně divná jako ta minulá. Bez jakéhokoliv popisu nebo vysvětlení v malé krabičce namotané lístky papíru. Tu další místní už jsme ani nelovili. Zmrzlina byla přednější.

Po dosednutí na zadní palubu lodi zapadlo slunce.



PS: Francouzští námořníci jsou strašně proradní. Při kontrole u vstupu na loď nám zabavili lodní lístek, a tak ho nemůžu do deníčku přiložit.

Středa 13. 7.

Ve středu ráno se lehce zasáhlo a protože nebyl nikde na blízku ani na drátě zpravodaj informující o tom, jak dlouho se mrak nad hlavou udrží, svolali jsme válečnou radu. Domluvili jsme se na plánu B nebo spíše plánu G a vyrazili jsme v deset vláčkem do Grimaud, 5 km vzdálené vesničky (městečka) podle něhož nese název celá oblast.

Cestou vláčkem začalo docela dost pršet a tak jsme si říkali, že se pěkně ochladí vzduch. Voda jen tak zašuměla a byla zase pryč. Naše první cesta vedla na hrad. Moc hezké výhledy, moc hezká ruina. Možná trochu necitlivě opravovaná. Naši památkáři by řičeli vzteky nad použitými materiály i technologiemi. Prolezli jsme hrad a v úplném jeho centru, které je plné lidí asi pořád, jsme našli první kešku. Díky džipině houpající se na Honzíkově krku jsme byli identifikováni zahraniční kačerkou jejíž jméno si teda fakt nikdo nepamatujeme. Rozhodně ale měla radost, že nás vidí. Kešku jsme zase děsně nenápadně vrátili, prolezli jsme hrad a konstatovali jsme, že by se na něm dala umístit mnohem lépe, tak aby její odlov byl méně nápadný.


Pokračovali jsme k větrnému mlýnu, kde byl daší pidipoklad, tentokrát umístěný opravdu stranou od lidí.


Třetí plánovaný odlov se nám nezdařil. V pravé poledne jsme prudce klesali do lomu a pak zase jak kamzíci stoupali po krkolomných chodníčcích vzhůru. Díra ve skále byla někde v okruhu dvaceti metrů a pro nás zůstala schovaná. Opravdu spaření jak čuníci před zabíjačkou jsme se vrátili k odjezdovému místu vláčku a po dvou hodinách jsme tohle pěkné městečko opustili. A tentokrát se mi podařilo uchovat tohle:

22. července 2011
Zatímco já si na cestách deníček píšu, mé děti si ho kreslí. Myslím, že je celkem zřejmé, co je ve Francii nejvíce nadchlo.

Tento týden jsme měli dovolenkové plány. Zapíchneme prst do mapy, zavoláme na nějaké ubytování a na pár dní někam vypadneme. Nakonec jsem musela být v pondělí i v pátek doma a na zbytek týden byly hlášeny deště a povodně. Prostě pro dovolenou ideální situace!

Tak jsem vždycky využili okamžiků, kdy nepršelo a vyráželi jenom na krátké výlety. Jednou na sever, jednou na jih, jednou kousek za západní hranice. Podívali jsem se na místa nová i známá, ale dlouho nenavštívená. Dokonce jsem se i úspěšně vyhýbali i dešti, takže podle fotek by nikdo neřekl, že to byl deštivý a studený týden.

Každý rok mířím o prázdninách hlavně na Moravu. Letos jsem nejdřív zavítala do ostravské ZOO za novým slůnětem. A bylo skutečně na co koukat a co fotit, skvěle jsem se pobavila.Přiznávám, že nejvíce času jsem nakonec strávila právě se slony...

Už tradičně jezdím deset let v létě za svými přáteli ze společnosti Zayferus do lednického parku. Během ukázek předvádějí na louce pod zámkem lety a lovy s dravými ptáky, takže se tu můžete setkat s orly, sokoly, rarohy, sovami, po tribuně běhá karančo a nad ní létá obrovský sup...