Vaši přednášku jsem sledovala v Hradci Králové.
Poprvé jste mne zaujal svými myšlenkami, když jste v Chocni představoval Bílou knihu ředitelům škol. Rozumím výzvám, které přednáška přinesla a jsem vděčná za možnosti, které nám portál nabízí.
Příklad z praxe o přemalovaném sluníčku mi připomněl situaci mé dcery před mnoha lety. Ona naopak postrádala kontakt, radu v hodině Vv. Vůbec netušila, jak třeba jsou ti spolužáci, jímž paní učitelka do jejich práce vstupuje, z toho nešťastní. Nevěděla, že jim nemá co závidět. Není to moje aprobace, ale učila jsem Vv taky. Ve snaze přimět ty, kteří se nevěnovali práci dost odpovědně, k lepším výsledkům práce, jsem nechala žáky na konci dvouhodiny se svými pracemi v ruce nastoupit do oblouku. Vybídla jsem je, aby jmenovali to, co se jim na pracech spolužáků líbí. Děti ochotně krásně popisně hodnotili. Jeden to však nevydržel, protože se schylovalo k tomu, že bude pozornost upřena k prázdným rukám kamaráda. To, co vytvořil, shválně počmáral a zmačkal, znovu pracovat nezačal. Obhájce mi rázně sdělil, že nemáme práce hodnotit ale učitel ZNÁMKOVAT.
Ač sám celkem zodpovědně pracoval, nelíbila se mu tato situace.

Navazuji na to, co píše Zdeněk výše. Myslím, že pro popisované situace jsou podstatné mimimálně tři faktory. Obvykle jsou tyto aktivity provozovány týmově. To je naplněním jedné z důležitých složek "osy K" pokud se budu držet naší trminologie, tj SPOLUPRÁCE. Druhým faktorem, který zajištuje účinnost učení i v této situaci je MOŽNOST VOLBY. Pokud jsme takové věci na kurzech realizovali, bylo vždy pravidlo, že pokud se někdo zásadně nechce účastnit, může být jen v roli pozorovatele a zapojit se až se rozhodne nebo vůbec. Třetí z důležitých složek osy K je v této situace OKAMŽITÁ ZPĚTNÁ VAZBA. To je ten prožitek euforie po překonání onoho "levlu". Ještě jedna věc zajišťuje efektivitu zážitkové pedagogiky. Je to reflexe proběhlé aktivity účastníky. Ne hodnocení někým. Reflexe. Jenže stačí věci malinko změnit a všechno je špatně, učení neprobíhá a zbývá jen nepříjemný zážitek.

Naprosto souhlasím s touto myšlenkou. Jsme doslova posedlí soutěžením. Kdy může podle vás soutěžení přinášet užitek a kdy škodit? Jak to souvisí s učením? Je soutěžení dobrou motivací k učení? Za sebe si myslím, že minimálně pro část žáků je soutěžení v průběhu učení docela problematické. Zvláště, pokud nemají MOŽNOST VOLBY. Pokud nemají jasně dané právo se soutěže zúčastnit nebo ne. Soutěžení poté, co je proces učení nebo jeho fáze ukončena a soutěž může posloužit k vlastnému zhodnocení toho, jak žák věc zvládl, může být soutěžení užitečné. I zda však by měla být stále MOŽNOST VOLBY.

Myslela jem si , že v mateřské škole stačí pracovat systémem integrovaných tématických bloků, ale nestačí. Dva dny jsem poslouchala konkretizaci mnohočetné inteligence v praxi plánování v MŠ od Mgr. Krejčové a vyzkoušela k tomu přidala informace z konference Rvp a musím uznat, že všechny zjištěné informace přehodnotím a budu prezentovat dále v širším měřítku a uvidíme.

Je velmi příjemné číst, že máte chuť se zabývat využitím těchto myšlenek v MŠ. Vždycky se mi vybaví ono: "Všechno důležité jsem se naučit v mateřské škole." Držím palce a těším se na výsledky.

Zajímavé články z oblasti učení jsou na Učitelském spomocníkovi:
Martin Rusek v článku Piagetův odkaz ukazuje na obtížnost rozvoje žáků ve čtvrtém stádiu intelektuálního rozvoje žáků podle Piagetovy koncepce a možnostech využití IT v současné době.
http://www.spomocnik.cz/index.php?id_document=2409
B. Brdička zase v článku Konektivismus - teorie vzdělávání v prostředí sociálních sítí popisuje novou teorii vzdělávání, která navazuje na konstruktivismus a reaguje také na možnosti využití IT ve vzdělávání.
http://www.spomocnik.cz/pub/Konektivismus_BB08.pdf

Mně osobně na celé věci přijde nejsložitější, abych si jako učitel stále připomínala, že děti ve třídě nejsou jednolitá masa, která se učí stejně, dokonce že se neučí stejně jako já (tendence předávat dětem nové znalosti a dovednosti tak, jak by se to nejlépe učilo samotnému učiteli je určitě hodně lákavá a přijde tak nějak sama), ale že každé dítě má nějaký svůj styl, na který je třeba přijít a podporovat ho.

S jednotlivcem se pracuje snáze, celá třída už je horší. Ale jde to. Jde to?
Pracujete s výukovými styly v hodinách? Počítáte s různými styly a jak to děláte?

A jaké jsou výukové styly? Jak je vymezit?

Pro vymezení učebních stylů je docela užitečné rozlišit dva pohledy. Jednak poznání preferovaného učebního stylu jednotlivých žáků a preferovaného výukového stylu učitele. Ten se obvykle odvíjí od jeho preferovaného učebního stylu a ničím nepodloženého přesvědčení, že všechny děti se učí stejně a navíc ještě stejně jako jejich učitel. Učební styly hodně souvisí s vnímáním. Jedno z prakticky dobře využitelných třídění je opřeno o kvalitu sluchového vnímání, zrakového vnímání, čtení a hmatu a jejich kombinaci, tj. když jsou podněty přijímány všemi těmito kanály. Každé dítě má svůj individuální "vzorec". Buď jde o víceméně rovnoměrné rozložení kvality nebo se jedná o výrazné vychýlení v jednom ze směrů. Když víme, jak na tom žáci jsou, můžeme výuku individualizovat. Žákovi s výrazně rozvinutým zrakovým vnímáním a velmi nedostačivým vnímáním sluchovým, budeme marně poněkolikáté zvýšeným hlasem vysvětlovat něco, co pro pochopení nutně potřebuje vizualizovat. Jeden náčrt zapůsobí jako malý zázrak.

Takže společně s Lucií a Jendou otázka: Jak to uplatnit ve výuce? Co se vám osvědčilo?