Milý Lubomíre,
já sama jsem domácí úkoly nikdy příliš nedávala. Říkala jsem dětem, že pokud budou pilně pracovat ve škole, nemusí domácí úkol dostat. Musím přiznat, že větší čast učitelování jsem prožila ve zvláštní škole. A protože smysl domácích úkolů vidím jednak v procvičení a pak ve vyhledávání, objevování informací, tak jsmem byli hlavně "pilní". Ve zvláštní škole bylo pramálo rodičů, kteří by s dětmi procvičovali a vyhledávat informace nebylo moc kde. Proto jsem Dú brala spíš jako procvičení paměti - nesmím zapomenout, že mám nějakou povinnost. Úkoly samotné byly jednoduché, snadno zvládnutelné.
V posledním roce před mateřskou dovolenou jsem učila v 1. tř. na běžné ZŠ. Denně musely děti doma číst a další úkoly byly podle toho, jak jsem byli pilní. A to jsme byli, protože dětí bylo jen 12. Zadávala jsem spíše úkoly druhého typu. Ty ovšem nebyly povinné. Odměnou byla pochvala, případně jednička do notýsku. To bylo předem známo. Většina dětí úkoly plnila. Někteří využívaly toho, že chodí do družiny a ta sousedí s knihovnou. Takže přístup k informacím byl zajištěn
.A ještě k zapomínání. Pokud nějaký prvňáček měl chronický poblém se zapomínáním, řešila jsem to hned s rodiči. Jsme malé město. Můj muž tedy říká něco o tom, že jim pořád utírám zadečky. Tak se asi budu muset zamyslet, jestli bych neměla být ráznější.
Jana
)