s těmi odborníky máte, bohužel, pravdu. Současná změna, nazývaná "inkluze", je politickou záležitostí, s odborností nemá společného nic. Na samém začátku stojí verdikt soudu ČR versus D.H. To, že se ruší něco, co je ověřeno praxí a funguje řadu desetiletí, nikoho nezajímá.
Jen malý exkurz do historie: V roce 1774 byla zavedena povinná školní docházka u nás. Do škol se tak dostávají děti, které by třeba školu nikdy nenavštívily. Výrazně za většinou zaostávají a sami učitelé hledají řešení výuky také pro ně. Vznikají tak (nikoli direktivně, ale z potřeby praxe) první pomocné třídy (1896 v Praze). Problematika mentálně slabších žáků se dále řeší a současně s rozvojem ústavů pro "slabomyslné" se rodí také speciální pedagogika, která se na vysokých školách u nás objevuje někdy v 50. letech 20. století, kdy také dostává tento název (mimochodem přejímaný řadou zemí). Od roku 1948 je tento systém propracováván odborně i systémově. Od počátku nového tisíciletí je postupně dehonestován a připravován ke zrušení. Rokem 2016 se tedy vracíme zpět až k Marii Terezii. A budeme přemýšlet, jak vlastně zvládnout výuku nadaných žáků, šikovných žáků, průměrných žáků, podprůměrných, slabých, hraničních, zaostalých, s poruchami učení, s autismem, přidruženými vadami, smyslovými vadami, etopedickými problémy... Možná někoho napadne, že bychom se mohli na některé problematiky specializovat, ale to nám uteče hodně času a hodně generací, během kterých budou učitelé v hodinách řešit, komu se vlastně mají věnovat víc - zda těm šikovným, nebo těm nejslabším. Šikovní zvládnou pracovat sami, dostanou tedy práci a učitel se ujme těch nejslabších. Jaký bude konečný výsledek takové práce? Nebudeme pak produkovat jen průměrné žáky? Je vůbec reálně možné takovou výuku individualizovat?
|
|