Pravidla fóra


Fórum pro témata ze školství a vzdělávání, která se nevejdou do jiných tematických fór.

Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvků: 2 ] 
Autor Zpráva
 Předmět příspěvku: Utlačování žáka ze strany učitele
PříspěvekNapsal: pon 09. kvě 2016 21:43:55 
Dobrý den, chtěl bych se podělit se svojí zkušeností, popřípadě rozvést debatu.

Úvodem bych se rád představil. Jmenuji se Martin, je mi 19 let a jsem již třetím ročníkem studentem VOŠ a SŠT v České Třebové, kde také žiji. Co se týče mých dosavadních životních zkušeností, troufám si říci, že jsem toho již dost zažil. Zhruba ve 14 letech se stal můj otec alkoholikem a spolu s tím přišly doma problémy. Ty se projevily nejvíce na zájmu mých rodičů, kteří se v tu dobu dohadovali a řešili domácí krizovou situaci, která vyvrcholila o rok později, kdy otec opustil naší domácnost. Povahově jsem spíše introvert, na rodinném vztahu mi zkrátka velmi záleželo. Vzhledem k tomu, co se mezi rodiči stalo jsem musel patřičně přistoupit. Nikdo se mi tehdy nevěnoval, byl jsem sám. Byl jsem sám se svými myšlenkami a problémy, za které jsem si v tomto věku nesl osobní zodpovědnost a řešil si je po svém. To mi zůstalo až do teď, kdy nemám ve zvyku o svých problémech s matkou mluvit, nebo dokonce prosit o pomoc. Dá se říci, že jsem tím dospěl dříve než mí kamarádi, kteří tou dobou neměli ani z daleka takové problémy. Tím se také změnily i moje zájmy - našel jsem si lásku ke vzdělávání, knihám, cizímu jazyku. Neměl jsem tehdy kolem sebe lidi, kteří by byli na podobné úrovni se mnou, a tím, jak jsem začal vybočovat od ostatních jsem prakticky všechny své kamarády ztratil a uzavřel jsem se sám do sebe ještě více. Co mne také umocnilo mé vědomí o samotě byl fakt, že jsem nebyl jako malý zrovna hubený a sportovně zdatný, za což mne spolužáci i učitelé znatelně odsuzovali, připomínali mi tuto skutečnost a udělali z ní terč posměšků. Před dokončením základní školy jsem však na sobě začal pracovat svojí cestou, a nyní již problémy s nadváhou nemám. Našel jsem si lásku ke sportu a zdravému životnímu stylu, jenom díky tomu, abych se vyvaroval dalšímu růstu těchto útoků. Cvičení ve mně probudilo přirozenou kuráž a určitou hrdost. Při nástupu na střední školu jsem si myslel, že se něco změní, že třeba najdu nějaké přátele, nebo alespoň zastoupení v řadách učitelů. Bohužel, z naší třídy se vyklubal kolektiv lidí, kteří nerespektují jeden druhého, a dávají to hlasitě najevo. Každý si zastává to své, neochoten respektovat to, co dělají druzí. Jeden druhému si navzájem závidí a jediné co zde převládá je chaos. Jako kolektiv nejsme schopni se na čemkoliv domluvit, vztahy ve třídě se ani zdaleka nedají hodnotit kladně. Zkrátka si spolu odsedíme těch pár hodin a pak o sobě neslyšíme, přes prázdniny jsme rádi, že se nevidíme. Momentálně mám ve třídě postavení jako nestranný, nikoho se nezastávám, snažím se nikoho nesoudit a ani se nezapojovat do třídních debat, protože již kolikrát mi jako odpověď bylo řečeno, že můj názor nikoho nezajímá. První dva roky jsem to tak neřešil, ovšem poslední dobou si vše začínám uvědomovat. Veškeré vztahy, jaký mají na mě vliv, proč se mi vlastně od prváku na škole nelíbí a jak bych to mohl změnit. Mluvím také především o vztazích s učiteli a o celkovém vzdělávacím systému, který v mém podvědomí vyvolával nepříjemný pocit, avšak jako mladší jsem ho tak nevnímal, jako teď.

Mým hlavním problémem je vnímání celkového školského systému, který sahá až do určitých extrémů. V mých očích se na mně škola snaží aplikovat pravý opak toho, co by měla. Člověk by si řekl, že ve škole by se lidé měli vzdělávat a že mají ve škole určitou oporu. Má zkušenost? Škola nepodporuje žáky, ubíjí jejich potenciál, bere jim svobodu vyjadřování a možnost prosadit si vlastní názor. Podle předpisů by to tak být nemělo, nebo mělo?

Chtěl bych se nyní zastavit a vrátit se ke své zkušenosti, kterou také opodstatním. Když jsem nastupoval na střední školu, myslel jsem si, že zde budou se žáky zacházet více jako se staršími, že budu mít více prostoru se projevit, popřípadě rozšiřovat to, v čem jsem nadaný. Jelikož studuji obor Informační technologie, který je velmi rozsáhlý, je zde dost věcí, ve kterých může být člověk dobrý či nikoliv. Byl jsem tedy plný očekávání a zápalu k učení, s takovou svojí vizí, že bych mohl být úspěšný. Toto očekávání ve mně vydrželo až do teď, kdy přichází teprve to pravé zklamání. Když se podívám, co se děje kolem mě, co musím zažívat, tak si říkám, zda to opravdu není v souladu s nějakým zákonem o ponižování či omezování osobní svobody. Chápu, že závisí spíše na charakteru učitele, ale u většiny z nich se potkávám se stejným problémem. Všichni chtějí, abych se učil jen jejich názory, a nehodlají přijmout fakt, že žáci mají také svůj názor, a to i čistě objektivní. Vše, co řeknu a je v rozporu s jejich názorem je pokládáno jako chyba, nebo podmět k hádce, která vyúsťuje v problém. A to i v případech spořádaného chování, kde není projevena ani agrese, ani nenávist či nevhodně použitý slovník. Toto vše umocňuje fakt, že jsem známkován na stupnici 1-5. Ne podle toho, jak zvládám probíranou látku, ale podle toho, jak se ztotožňuji (respektive jak dobře jsem opakoval) názor svého vyučujícího. Dalším faktem je, jakým právem má učitel určovat co je pravdou a co ne? Jakým právem může soudit žáka podle známek? Proč by se měl učitel brát vůbec jako autorita, když neumí ani své tvrzení podepřít kloudnými argumenty a místo toho radši zařve na žáka, že má “držet hubu a poslouchat, nikoliv kecat”? S těmito myšlenkami se ztotožňuji celé tři roky, co na škole působím jako žák. Většina učitelů tento systém zastává, a já jsem z toho vyčerpán. Nejhorší na tom je to, že díky tomu, že učitel má být autorita, nemám já v jeho opozici nárok na svůj názor a jsem za to negativně hodnocen, že se “vzepřu”. Toto mi nejvíce také připomíná hodina tělocviku, kdy mi učitel stále nadává, že neumím hrát fotbal ani florbal, protože mě zkrátka nebaví a ve volném čase se věnuji crossfitu, který on neuznává, a tak mne soudí. Soudí mě spolu s ním i zbytek třídy, a já se tak cítím celou výuku velmi utlačován. Pokud chci předložit svůj argument (samozřejmě v rámci slušnosti bez jakéhokoliv zaujetí) tak jsem automaticky seřván, že nemám nárok mluvit. Rád bych s tím něco dělal, avšak nevím, zda jsem v právu, či nikoliv. Vedení školy odmítá takové situace řešit se slovy že já jsem žák, a nemám právo si stěžovat na učitele.

Mohl bych o mých myšlenkových pochodech psát ještě více, ale to by bylo na dlouho. Doufám, že jsem dostatečně načrtnul své pozadí a svůj problém. Má hlavní otázka zůstává - mohu jako student tuto situaci nějak ovlivnit, abych si zachoval svojí důstojnost a nebylo mi věčně opakováno, jak jsem nevychovaný a byl za to trestán ve své dospělosti?


Ohlásit tento příspěvek
Nahoru
  
Odpovědět s citací  
Hodnocení článku :
Hodnotit příspěvky mohou pouze registrovaní uživatelé.

 Předmět příspěvku: Re: Utlačování žáka ze strany učitele
PříspěvekNapsal: stř 11. kvě 2016 19:22:09 
Offline
Uživatelský avatar

Registrován: ned 03. dub 2011 21:16:53
Příspěvky: 61
Buďte zdráv, pane kolego!

Zažil jsem něco podobného a vzhledem k tomu, že to už mám za sebou, mohu se podělit o zkušenosti. Podobně jako Vy, i já "trochu dělám do informatiky" (vystudoval jsem obor elektronické počítače na ČVUT FEL, předtím gymnázium, potom učitelství odborných předmětů) -- proto si Vás dovoluji oslovovat "kolego". Napřed přičiním pár konkrétních komentářů k tomu, co píšete. Potom to zkusím zobecnit -- uvidíte sám, jestli se v mých poznámkách aspoň trochu najdete a jestli Vám budou nějak užitečné. Možná se připojí do diskuse další účastníci a doplní nebo opraví, co napíšu.

(1)
Píšete, že jste introvert a že máte rád knihy a vzdělávání. Neminul jste se náhodou oborem? Neměl jste spíš studovat gymnázium, doplnit si všeobecný rozhled a až potom se pustit do té informatiky? Vysokoškolská informatika je přece jen víc věcí přemýšlení, možná i diskuse, určitě porozumění -- nácvik dovedností není všechno. Samozřejmě můžete školu změnit, ale když už jste ve třeťáku, tak mi připadá lepší spíš vydržet (radil jste se s výchovným poradcem ve Vaší škole? -- možná by pro Vás měl dobré řešení).

(2)
Jste introvert, solitér, samouk, a z toho plyne, že nemáte spojence. V nouzi poznáte přátele -- máte takové? Jste skaut, turista, člen Červeného kříže, hasič, ochotník nebo ochránce přírody? Mezi těmito lidmi jsem já přátele našel.

Kromě spolehlivývh přátel potřebujete získávat i účelové spojence, naučte se lobovat, hledat společné zájmy, nabízet drobnou pomoc a budovat účelová vzájemně výhodná spojenectví (která mohou, ale nemusí přerůst v trvalejší přátelství). Můžete se inspirovat třeba v knížce "Jak získávat přátele a působit na lidi", kterou napsal Dale Carnegie (možná najdete jinou lepší). Zdravíte? Oslovujete jménem? Děkujete a prosíte? -- to je základ. Zdravíte uklízečky a školníka a oslovujete je jménem? -- jestli ne, tak se to naučte. Jste už dost starý na to, abyste pochopil meze lobování. Mně, od té doby, co jsem se naučil lhát, krást a zabíjet lidi, se účelové lobování už nijak zvlášť neekluje.

Se vztahy ve třídě asi nemůžu dobře poradit, mám opačnou zkušenost: na gymnáziu jsme měli báječného třídního a brzy jsme se všichni spřátelili -- těšili jsme se, až zase budeme spolu, do škoy jsme chodili rádi, měli jsme rádi své učitele (až asi na dvě výjimky) a učitelé zase naopak k nám rádi chodili učit. Nikdo nám nedělal problémy, neporoučel, neokřikoval, jen tříďas po zvlášť nevydařených kouscích někdy zesmutněl a domlouval provinilcům: kluci, musíte mi tohle dělat? Pak se spolužáci se spolužačkami poženili a povdávali mezi sebou (tři manželské páry -- drží pevně dodneška) a stále se často scházíme -- trvá to už přes čtyřicet let, do háje! A na vysoké se zase utvořilo tvrdé jádro kumpánů, "hovad" páchajících hovadiny, a kolem tohoto jádra se pak sdružovali podle nátury a chuti ostatní kolegové -- nikdo nikoho nevylučoval, přidal se i jeden z odborných asistentů. Dokonce i naši arabští spolužáci škemrávali: kumpáni, vemte mě s sebou na pivo, já už budu taky hovado -- a dlužno říct, že se skvěle osvědčili (např. kumpán Ahmed al-Fatama vypadl z prvního patra do sněhové závěje s půllitrem v ruce -- a nerozlil!) No jo vzpomínky -- barví se časem do růžova...

(3)
Školu si máte vybrat tak, aby Vám vyhovoval její "školský systém". Když už nějakou školu studujete, nemůžete vyžadovat, aby se škola přizpůsobila Vašemu očekávání. Musíte se přizpůsobit Vy škole. To je zajímavé téma a ještě se k němu párkrát vrátím. Sám jsem narazil na podobný problém jako Vy, když jsem po gymnáziu studoval ČVUT (diametrální změna ze všeobecného vzdělávání na odborné technické) a pak ještě jednou při studiu učitelství (takový výplach mozku bych Vám nepřál, ale myslím, že Vás se to ve Vašem věku zatím ještě tolik netýká).

V době, kdy jsem studoval, měla výbornou pověst např. elektrotechnická průmyslovka v Pardubicích (jak je na tom teď, nevím). Velkou zásluhu na této pověsti měl matematik pan Boltík, studenty uctivě přezdívaný "starej Bolzano" ("starej" protože "mladej" Boltík byl náš spolužák). Měl jste si vybrat dobrou školu, když už jí chcete obětovat čtyři nejdůležitější roky svého života...

Jestliže jste si vybral odbornou technickou školu, je pozdě si teď stěžovat na "školský systém". Na gymnáziu je jiný systém. Až budete mít maturitu, můžete si vybrat vysokou školu, jejíž "školský systém" Vám bude vyhovovat -- budete mít na to zkušenosti ze střední. Určitě je rozdíl mezi studiem informatiky např. na Masarykově univerzitě, na MFF UK a na ČVUT FIT. A co třeba ETH v Zürichu nebo MIT? -- nejlepší školy nebývají nejtěžší, nýbrž nejlepší.

(4)
Zklamání? -- Buďte rád, že nabíráte zkušenosti, časem je zúročíte. Jen je správně pochopit (když ne hned, tak později). A hlavně vydržet.

(5)
Ne všechno je otázka názoru. Jestliže někdo zastává názor, že 2+2=5, tak většinou nemá cenu se s ním bavit (většinou prostě jen dělá chybu, ve výjimečných případech to může být génius, který objevil novou matematiku, ale ta stará nám pro praktické použití stačí).

(6)
Nevykřikujete náhodou bez dovolení? Ve škole obecně platí, že slovo žákovi uděluje učitel, jinak má být žák zticha, maximálně si může psát kritické poznámky a dodatečně si vyžádat osobní konzultaci s učitelem.

(7)
Ano, jistě: kdo nemá přirozenou autoritu, ten si vynucuje, aby žáci respektovali jeho autoritu formální. Jinak nemůže dělat učitele.

(8)
Učitel neurčuje, co je pravdou, nýbrž určuje vzdělávací cíle, zadává žákům úkoly a kontroluje požadované výstupy. Výstupy pak hodnotí (obvykle známkami). Chtít po učitelích PRAVDU -- to je opravdu příliš...

(9)
Máte právo si stěžovat na učitele. Radil bych začít konzultací s třídním učitelem nebo s výchovným poradcem a pak případně pokračovat u zástupce ředitele nebo u ředitele. Doporučuji, abyste o případné jednání s ředitelem požádal raději svoji paní maminku -- je ve výhodnějším postavení vůči řediteli a určitě umí vyjednávat líp než Vy. Myslím, že Vám tuto drobnou službu neodmítne. Stěžovat si musíte u nadřízeného a nadřízeným učitele je ředitel. Na ředitele si můžete stěžovat u zřizovatele školy nebo na školní inspekci -- ale to je krajní možnost (zpravidla když už chcete školu definitivně opustit).

(10)
Nedělejte si iluze, že jste dospělý. Plnoletost není dospělost a člověk vyzrává postupně a pomalu. Až Vám potáhne na šedesát, možná mi dáte za pravdu.

(11)
Svoji důstojnost uhájíte nejlépe tak, že Vás ostatní budou respektovat jako přirozenou autoritu. Hledejte spojence, budujte přátelské vztahy s ostatními -- pomalu, vytrvale, cílevědomě. Mezi námi techniky: kdo nemá přirozenou autoritu je šašek. To, co byste rád viděl u učitelů, byste měl vyžadovat i sám od sebe. Naučte se snášet, že šašci Vás budou ponižovat z pozice síly -- na důstojnosti tím nic netratíte a šašek jen usvědčuje sám sebe ze své malosti.

Teď obecně:

Vzdělávání informuje, ale také formuje chovance. Formování osobnosti bolí -- s tím nic nenaděláte, leda že se ztotožníte s cíli toho formování (ale jak se můžete ztotožnit s něčím, co ještě nechápete?) V pozdějším věku se může jednat o "výplach mozku", nedobrovolnou změnu identity -- např. zaměstnavatel vyžaduje od zaměstnanců "flexibilitu": zapomeň všechno, co jsi byl, co umíš a co jsi v životě pochopil, teď jsi začátečník, musíš se stát novým člověkem podle zadání zaměstnavatele. Proti tomu se člověk má bránit -- zachovat si svou identitu, všechno opravdu hodnotné. A zároveň je takový nátlak příležitostí identifikovat omyly a sebeklamy, kriticky hodnotit, co se učím, a pracovat na sobě. Naproti tomu: naučit se požadovanou látku nazpaměť, neinternalizovat ji a po zkoušce spláchnout je účinná sebeobrana, ale nevede ke vzdělání. Jsme jako ty hrozny (říká se): dáváme šťávu, jen jsme-li drceni.

Je rozdíl mezi vzděláním všeobecným a odborným. Všeobecné vzdělávání vede člověka ke kritickému (samostatnému) myšlení, ke schopnosti tvořit si vlastní názory, přemýšlet tvořivě, pátrat po podstatě věcí a dospívat k porozumění. Výsledkem je, že takto všeobecně vzdělaní intelektuálové, tzv. kavárenští povaleči, "do všeho kecají, ale ničemu nerozumějí" -- nemají praxi, zkušenost. Zkušenosti je potřeba trpělivě získávat.

Při odborném a zvlášť technickém vzdělávání se postupuje jinak: napřed se nauč řemeslo, osvědčené dovednosti a postupy, nediskutuj, dokud v nich nepřekonáš učitele, a teprve až se staneš cvičenou opicí, můžeš začít přemýšlet vlastní hlavou, kritizovat mistry a navrhovat lepší řešení. Proto je pro odborné vzdělávání typická (a snad i nutná) povýšenost mistrů nad učedníky, která může přerůst až v aroganci a šikanování (tak daleko to samozřejmě dojít nemá, ale nebezpečí hrozí).

Na závěr shrnu:

Důležité nejsou (jako obvykle) věci, o kterých se otevřeně mluví, ale ty, o kterých se nemluví. Většina dovedností, znalostí a postojů (profesní etika) se nedá vyčíst z knih a naučit se amatérsky, protože se předávají z mistra na učedníka (mimochodem, pozorováním vzorů). Tak jako člověk nemůže překročit vlastní stín, ani mistr nemůže překročit paradigma svého oboru. Kdo tvrdí, že 1+1=1, prostě není počtář, ale může být (ve výjimečném případě) třeba skvělý filosof nebo matematik, který objeví novou alternativní algebru (zde konkrétně George Boole). Jenže kdo chce objevit alternativní algebru, musí napřed dokonale znát a ovládat tu starou, konvenční. Jinak s ním matematici nebudou diskutovat a on svůj objev nebude moci obhájit. A ani pak nemá vyhráno. Trpký konec Georga Cantora nebo Ludwiga Boltzmanna budiž varováním každému, kdo by chtěl měnit paradigmata!

A přece jsou lidé, kterým to stojí za to.

Přeji hodně vytrvalosti a hodně štěstí!
Váš Ivan Ryant


Ohlásit tento příspěvek
Nahoru
 Profil  
Odpovědět s citací  
Hodnocení článku : 5
Hodnotit příspěvky mohou pouze registrovaní uživatelé.

Zobrazit příspěvky za předchozí:  Seřadit podle  
Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvků: 2 ] 

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník


Můžete zakládat nová témata v tomto fóru
Můžete odpovídat v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete přikládat soubory v tomto fóru

Hledat:
Přejít na:  
cron