Jani, čekala jsem, že se někdo zeptá .
Podívej, myslela jsem tím hlavně to, že není povinný. Já sice dětem předcvičuji, ale kdo nemá chuť, nemusí se zapojit. Ale, abych řekla pravdu, stává se to málokdy, děti cvičení milují. A když k tomu hraje hudba, pak mám vyhráno . Ale je pravda, že takovéto - frontální cvičení nezařazuji každý den. Pak v průběhu her vybídnu děti k protažení (jak jsem popisovala), k uvolnění svalů, nebo pohybově ztvárníme nějaké zvířátko nebo činnosti, nebo si zahrajeme hru s pohybem, nebo dramatickou hru, nebo relaxujeme, nebo uznám, že děti dnes maximálně využívaly TV nářadí a dám jim pokoj, nebo se vydáme na nějakou výpravu a překonáváme cestou překážky, ...a tak. Podle situace, víš .

Míšo, za pochvalu dík Jak cvičíte u vás

dobrý den, ráda bych přidala svoje zkušenosti s tímto problémem. při nejmenované vysoké škole jsme také měly praxi a navštěvovaly jsme 2fakultní mateřské školy, kdy jedna byla celkem dobrá,respektovala individuální zvláštnosti, nebořili stavebnice:D, neukončovaly činnosti přesně v 8:30, ale ta druhá je přesný popis toho o čem se tady bavíte na praxi jsem šly s predtištěným formulářem, kde jsme měli ranní hry, ranní cvičení, řízenná činost, pobyt venku a přesně takhle jsme si k tomu dělaly poznámky a průběh dne v této MŠ šel přesně podle tohoto formuláře...
byla to celkem hrůza...učitelka zavelela přesně v 8:30 děti musely schovat všechny hračky hned se jít převléknout a cvičit - cvičení samozřejmě děleno na rušnou část, hlavní činost, relaxaci, žádné zařazování pohybových chvilek nic takového..tento přístup mě velmi sklamal acelá tato fakultní MŠ mě sklamala.... vlastně celá praxe při fakultě byla dosti zbytečná, myslím že jsme se nic nenaučily a nedozvěděly, prtože jsem měly od učitelek přesně zadané co s dětmi dělat, nemohli jsme nijak kreativně ovlivňovat dění ve třídě a pořádně do něj ani zasahovat...

Je zajímavé sledovat tuto diskusi. Vyplývá mi z ní, že existuje stále mnoho různých pohledů na to, jak vzdělávat v mateřské škole. Z reakce pana Honzy mi vyvstávají otázky, co si kdo představuje pod „manipulací“? A jaký je rozdíl mezi motivací a manipulací?
Škoda, že je nás tady tak málo, kdo se zapojuje do diskuse. Více názorů na to, jak „řídit a organizovat“ vzdělávání v mateřské škole by možná pomohlo s tím, aby učitelka opustila roli toho, kdo „formuje dítě k obrazu svému“ a stala se dítěti spíše oporou na jeho vlastní cestě za poznáním.
A to, že existují (a věřím, že je jich ještě hodně) mateřské školy, které se drží tradičních a osvědčených postupů, mohu odsouhlasit. Že jsou však mezi fakultními školami, mne velmi překvapuje.
Možná by bylo taky velmi zajímavé otevřít diskusi na téma individualizace. Co si pod tímto pojmem vůbec představujeme v konkrétní práci v mateřské škole? A v čem je rozdíl oproti přístupům podle Programu výchovně vzdělávací práce?

Milá paní Zoro,
individualizace je jistě úžasná záležitost, bohužel ve třídě 28-mi dětí , k tomu ještě heterogenního složení, naprosto nemožná! Nebo možná, ale jen výjimečně a s naprostým vypětím sil a navíc s tím, že ztrácím přehled nad skupinou ostatních dětí. Bohužel . Stále doufám, že se naše legislativa změní .

Milá Bohunko, to je právě to, co mě zaráží – že se často spojuje individualizace s počtem dětí. Podle mého je jediným problémem v počtu dětí, že dobré poznání každého jednotlivého dítěte a záznamů o něm, zabere více času. Ale organizovat nabídku činností tak, aby se v nich promítla různá náročnost a možnost rozvíjet různé inteligence a tak, aby v nich byly děti samy aktivní, to už s počtem tolik nesouvisí. A pokud ano – tak z mého pohledu jen ku prospěchu věci, protože připravit činnost pro 28 dětí (z výše uvedených hledisek) naráz je z mého pohledu čistá absurdita. Naopak, při tak vysokých počtech dětí, je přece daleko přirozenější práce a hra ve skupinkách.
Pokud tedy hovoříte o vypětí sil učitelky, pak věřte, že síly by mi došly v tu chvíli, kdybych měla dělat něco se všemi dětmi naráz – udržet jejich zájem, klid a aby si každé z této činnosti něco odneslo…….
To bude asi ten „kámen úrazu“ – co si kdo představujeme pod individualizací? A také – za jakého počtu individualizovat jde a kdy už nejde. To totiž není nikde napsáno a v odborné literatuře jsem se ani nesetkala s tím, že by individualizace byla podmíněna počtem dětí, žáků nebo studentů.

Milá Zoro.
Je to přesně, jak píšete. "Kamenem úrazu" je to, co si kdo představuje pod pojmem individualizace. To, co popisujete, je v pořádku. Práci ve skupinkách preferuji, kooperativní činnosti vítám, předškoláci tak pracují zcela samozřejmě. Ale já jsem si představovala, že pracuji s každým dítětem zvlášť , v momentální chvíli se věnuji jen a pouze jemu. Rozumíte mi? Tohle, bohužel, v tak velkém počtu děti nezvládám. Věnovat se jednomu dítěti na úkor ostatních. Samozřejmě, že se o to snažím, ale ... No a frontální činnosti při heterogenním složení třídy zařazuji opravdu málo. Ono to ani nejde, když každé z dětí je "jinak zralé".

Pokud dobře rozumím napsanému, znamená to, že učitelka vymýšlí různorodé činnosti pro všech 28 dětí tak, aby se v tom všechny děti našly. Proto musí mít dobře zmapované dovednosti a možnosti každého jednotlivého dítěte. Ptám se, zda je v silách učitelky toto vše ( výroba pomůcek, plány, evaluace, záznamy o dětech, atd.) stíhat v rámci své pracovní doby. Osobně si myslím že ne. Učitelky často pracují nad rámec své pracovní doby, ve svém volném čase, často na úkor rodiny.

Co se týče počtu dětí pro efektivitu individualizace, osobně si myslím, že lepší výsledky budou v menším kolektivu dětí, kde děti mají větší osobní prostor a nejsou namačkané jak sardinky, nebudou tolik trpět "pracovním hlukem", který nepůsobí příjemně na děti ani na učitelku a učitelce se bude lépe pracovat s kolektivem jako celkem (což je dle mě i při individualizaci důležitý článek vzdělávání) při tvorbě a osvojování pravidel, při rituálech a práci v kruhu, apod.

Pokusím se odpovědět na obě výše uvedené reakce.
Bohunce snad jen tolik, že individualizace skutečně není „práce s jedním dítětem“. Pokud to některé z dětí vyloženě potřebuje, tak ano. Ale takových dětí není mnoho.


Pokud dobře rozumím napsanému, znamená to, že učitelka vymýšlí různorodé činnosti pro všech 28 dětí tak, aby se v tom všechny děti našly. Proto musí mít dobře zmapované dovednosti a možnosti každého jednotlivého dítěte. Je to přesně tak.
Dále jsou ve výše uvedeném příspěvku zachyceny asi 3 dost důležité a často zmiňované věci – počet dětí, pracovní vytíženost učitelky a práce s kolektivem dětí jako celkem. Ráda bych se vyjádřila ke všem třem:
1. Počet 28 dětí není běžný počet a záleží pouze na ředitelce, zda tlaku zřizovatele či rodičů podlehne. Znám několik ředitelek, které na tento počet nepřistoupily PRÁVĚ pro ztíženou práci nejen učitelek, ale především dětí!
2. Doporučovala bych vést si záznamy o přímé a nepřímé práci u dětí (31 a 9 hodin) – a to hned z několika důvodů. Tím základním je evidence skutečně „odvedené“ práce, za kterou každému náleží odměna. Tedy i za přesčasovou práci! A tím druhým důvodem je jakési mapování a analýza činností učitelky a následné eliminování těch, které jsou „zbytečné“ a naopak posilování těch, které jsou efektivní. Moje zkušenost je taková, že právě to, co je potřeba nejvíc – pozorování a vedení záznamů o dětech a spolupráci s rodiči je v nepřímé práci věnováno nejméně času (zpravidla vůbec žádný). V naší MŠ jsme 1x za 14 dní věnovali (při odpolední „směně“) 2 hodiny z nepřímé práce právě na pozorování dětí a vedení záznamů o jejich vývoji (což činí 2 hodiny z 18) a také na individuální schůzky s rodiči věnované rozhovorům o pokrocích dítěte (přibližně 1x za 1/3 roku asi 4 hodiny). Také mám několikaletou zkušenost z vedení záznamů docházky a činností učitelky - vždy se dařilo veškeré aktivity a činnosti spojené s tzv. nepřímou prací u dětí vtěsnat do 9 hodin týdně.
3. Vedle individualizace je samozřejmě nesmírně důležitá také socializace dítěte. Děti potřebují společnost vrstevníků a jsou záležitosti, které se týkají všech ve třídě (např. společná pravidla soužití) a které je nutné řešit společně. Vzhledem k věkovým zvláštnostem dětí tohoto věku se však domnívám, že takových situací je minimálně. Pro rozvoj dovedností, jakými je spolupráce, umět se domluvit, řešit problémy, prosazovat svoje názory nebo se naopak podřídit většině, jsou mnohem vhodnější skupiny s max. počtem do 8 dětí. Také vzájemná tolerance skupin, které se věnují různorodým činnostem, přináší k dovednostem „domluvit se“ a chovat se „ohleduplně“ mnohem více příležitostí. Mimochodem, práce s celou třídou učitelku přímo „nutí“ být tím, kdo řídí, organizuje, úkoluje, rozhoduje….. V malých skupinách tyto role přebírají samy děti. Zcela přirozeně tak učitelka vystupuje z dominantní role a přenechává aktivní rozhodování a objevování na dětech. Současně tak snižuje ještě stále vysokou závislost dětí na dospělém.

Dobrý den,chci se vyjádřit k tématu ...uklízení hraček ....Ano i my musíme uklidit hračky(až na miniaturní stavbičky),pokud se chceme trošku pohybovat,cvičit.Bezpečnostní důvody.Důvod - rozloha celé jedné třídy.Stavební vysloužilost .