V jiném
tématuzkoumáme, co dělá vlastně dětem v matematice potíže - a myslíte si, že to taky to, že mají strach chybovat, a tudíž mají pak malou chuť řešit problémy - hledat nová řešení, objevovat...
Mgr. Jarmila Šiřická píše:
Častým problémem při přechodu dětí na druhý stupeň je podle mne i nízká sebedůvěra. Ve většině případů se děti bojí prezentovat své myšlenky a postupy. Mám pocit, že je to důsledek toho, že byly nuceni memorovat poučky a pravidla bez vlastní účasti při objevování matematických vztahů. Myslím, že právě malé komunikativní dovednosti žáků jsou i důvodem blokace dětí- strach ze špatné odpovědi popř. negativní reakce spolužáků. Nejvíce je malá sebedůvěra cítit při řešení slovních úloh. Děti se bojí samostatně myslet a často hledají nějaké rituály, které jim při řešení pomohou. Chce- li učitel, aby žák své řešení popsal, či komentoval nahlas, je to problém. Děti se bojí neúspěchu a správný postup při každém kroku chtějí mít schválený aspoň souhlasným pohledem učitele. Tento problém souvisí i s následnou tvorbou otázek. Pokud děti o učivu společně nehovoří, těžko se jim pak otázky tvoří- nedostatečná matematická slovní zásoba. Nesoustředěnost pak vidím i v odpovědích, kdy děti odpovídají na očekávanou otázku, aniž by vnímaly obsah otázky kladené. Asi každý zná i situaci , kdy dlouhá otázka je odpovězena pouze jedním slovem a zde, myslím,chybujeme i my,učitelé, tvorbou doplňovacích cvičení.
Pokud děti překonají počáteční strach z případného neúspěchu a objeví, že i chyba může být pro ně zdrojem informací a že chybovat je lidské a přirozené, je spolupráce s nimi velmi milá a tvořivá. Musím přiznat,žáci vedení ke komunikaci mi připravili také horké chvilky v pozitivním slova smyslu. Originalitu řešení některých slovních úloh jsem někdy potřebovala sama vysvětlit.
Znáte to taky?
Co s tím děláte?
Dá se s tím něco dělat?