Já sice nikam čárky nedělám, ale píšu si poznámky, když někdo něco nemá. Jednou, dvakrát se nic neděje, potřetí je třeba začít pracovat na nápravě. Takže ty poznámky mám pro sebe. Prostě si to nepamatuji.

K příspěvku Návštěvníka ze dne 19. listopadu /poukázání na zbytečné ponižování dítěte bez přezutí/: naprostý souhlas, je to hnus, mírnější výraz nenacházím. Moje již dávno dospělé dítě bylo kdysi takto poníženo - spolužáci mu schovali bačkůrky /na 1. stupni, malé a milé děti/ a ačkoliv v ten den byla hodina TV a cvičky mohly být využity jako přezutí, "hodná" paní učitelka /jinak matka 3 dětí/ nechala moje dítko chodit v punčocháčích. Namísto toho, aby bylo zamezeno šikanování, malé a milé děti si v praxi vychutnaly škodolibost a radost z toho, jak je produktivní někomu škodolibě způsobit potíže, dostaly návod, jak postupovat při vymýšlení dalších ptákovin. Vynikající výchova, vysoce pedagogicky erudovaný postup učitelky, citlivý, lidský.......
Pobouřily mě reakce paní Petrů a MG. Pokud byste vážení totéž udělali svým vlastním dětem, je mi jich líto. A pokud ne, prosím, nedělejte to ani těm dětem, které nejsou Vašimi pokrevními. Dle mého názoru by měl DOBRÝ učitel moci odpovědět ANO na tento dotaz: Svěřil/a/ bych učiteli jako jsem já své vlastní dítě s důvěrou? Volil/a/ bych sebe jako učitele i vlastnímu dítěti? /myšleno obrazně - učit vlastního potomka dle mého názoru nemusí vždy být ta nejlepší možnost/.
Pane Sárközi, souhlasím i s Vámi.
Pokud existuje nějaký učitel, který nikdy nic nezapomněl, ať se přihlásí anebo si pořídí svatozář a jde ze školy - třeba do vlády.
Laskavost není slabost, bachařství není znakem síly.

Vážený návštěvníku, nevím, čím Vás pobuřuje to, že učitel plní svou základní povinnost, a tou je příprava na budoucí reálný život. Pokud má dítě sklony k pravidelnému zapomínání (např. z důvodu nízkého soustředění), je třeba mu pomoci najít způsob, jak tomu předcházet. A většina z nich (mluvím o mladším školním věku) k tomu potřebuje součinnost rodiče, dokud nedozraje ke schopnosti myslet si na svoje povinnosti sama...

Je dobré se zamyslet nad tím, jak to v tom skutečném životě opravdu chodí... Když něco zapomenu, tak se pro to vrátím, nebo si to půjčím od někoho, kdo to má. Snažím se problém nějak vyřešit. Když si zapomenu přezuvky, mohl bych třeba použít návleky na boty, nebo si obout ty tenisky na tělocvik, nebo si boty umýt a chodit v nich... Některé zde uváděné postupy jako chodit bos nebo dělat dítěti nějaké čárky nemají s reálným světem ani přípravou na něj nic moc společného...

…s reálným světem ani s přípravou na něj nic moc společného……
Právěže možná jo. Bohužel. Reálný svět /dospělých/ je totiž plný šikanování, trestání, použití moci nefér, destruktivně, bezohledně, diskriminačně, ponižujícím způsobem atd. Všude je deficit samostatně myslících lidí s vlastním názorem /nejsou potřební, jakmile se nepodřídí velení/, je potřeba vychovat generaci poslušnou, která si zvolí své stádečko a jeho zdánlivé bezpečí – ti, kteří jsou vyčleněni /i uměle/, ať si nějak poradí, jejich problém - chybí vůle ke spolupráci a vzájemnému naslouchání, pochopení, lidskost, atd. atd.
A namísto toho, aby se vidělo, že něco tady nehraje, něčeho je příliš a bylo by dobré vyvažovat, přikládá se na straně vah , kde to už i tak převažuje, páč čert vždy na větší hromadu klade…….
Přitom je to snadné. Můžeme působit všichni ve svém okruhu dle svého rozhodnutí – ač svět svými malými činy nezměníme. Můžeme ale přidávat svou trochou závaží na kteroukoliv stranu vah a ovlivnit stav. Jen je potřeba se umět rozhodnout dle nějakých hodnot /jakých?....../ a ustát to.
Dnes přemýšlím i o tom, jak by se mi zlepšil /změnil/ život autopřidělováním červených a černých puntiků za své konání denních povinností + jaká zvolit kritéria, proč za něco černý puntik, proč červený a co pak si přidělit za trest za určitý počet /kolik?/ černejch a akou odměnu za červený puntiky.
Už mám jasno. Na takových blbostech nemá cenu přemýšlet, přece nežiju pro puntiky.
Proč tedy puntikovat děti? Jedině kdyby šlo o berušky – ovšem ty mají puntiky předem „narozené“. Ale možná by je šlo nějak mazat, třeba.
Anebo navrhuji, aby si nejdříve kantor, který je majitel nápadu nechat dítě „vyžrat si“ bezbačkůrkový stav chozením naboso totéž vyzkoušel vlastnonožně, celodenně, polítal po celé škole. Slast, že?
Ono je to i zdravé totiž.
Šlo by zavést inovaci s názvem „Škola pro zdraví“ – všichni bez obuvi. Možná by byly i evropské dotace.
Z mnoha svých myšlenek a nápadů na toto téma /vlastně mi to připadá jako vymýšlení trestů - který bude lepší/ ještě toto /k chození po škole fuskovně/, mohlo by zabrat, protože je v duchu strachu, ten s vymýšlením trestů /a odměn: za 5 puntiků tě budu mít rád/ souvisí:
Milí pedagogové, kdopak se zamyslel nad tím, že by dítě bez bačkůrek, cupitajíc v ponožkách, mohlo někde uklouznout a ublížit si na zdraví? A hádejte, kdopak by potom nesl odpovědnost za zranění žáčka?
Ano, na rodiče by to šlo hodit též, jako pokus dobrý. A co odpovědnost školy? Anebo žeby předhodit to soudu? Atd.
Co by asi dělal dr. Matějček v situaci, kdy dítě nemá bačkůrky……..
On totiž tuším měl děti rád.
Mám to nějak podobně.

Dělám si tečky, abych věděl. Není to ani trest, ani řešení, ale prostá evidence. /Pak obvykle následuje informace rodičům, aby i oni věděli. Ani to není trest, ani řešení./ Nevím, proč bychom měli tečkování takhle démonizovat. Myslím, že návštěvníkovi je to stejně jedno. Prostě si potřebuje praštit, protože tam někde dole má nezhojené bebínko. Tož dejte si.

Pane Sotoláři, Váš tip nesedí. Jsem nepraštič. I netečkovač. Šlo jen o jiný pohled na věc. Nejsme všichni stejní a to je dobře.

Nastává několik situací:
a) děcko si náhodně něco důležitého zapomene, hrkne v něm a má strach do bude - stává se to, ale musí se naučit pocítit i tento stav, být ve stresu a najít řešení, buď za pomoci spolužáků (půjčí mu kružítko nebo zapomenutou pomůcku) nebo učitelky (pokud má, půjčí mu svou pomůcku, nebo například dovolí, aby se děti v lavici dívaly společně do jednoho atlasu, když už vyjímečně nemá každé dítě svůj).

b) děcko si stále něco zapomíná, zvyká si na to, že se to vždy nějak vyřeší, stále nenosí atlas, kružítko nebo vodovky a žebrá o půjčení nebo dokonce vyžaduje pomoc od spolužáků - tohle je už na zavolání rodičů do školy - pěkně se naštvou a doma konečně začnou dítěti kontrolovat, zda má všechno do školy připravené.

c) děcko si zapomíná něco důležitého, co brání výuce - plavky na plavání (nemůže plavat a kouká ze břehu), cvičební úbor (nemůže v polobotkách běhat v tělocvičně a dělat jimi rýhy do podlahy, nebo nemůže cvičit v nepohodlném civilu a svléknutí do spodního prádla není vhodné) - pro jednou se to dá řešit náhradní aktivitou - pomáhat učiteli měřit čas nebo délku doskoku, apod, ale nenechat zahálet), nechat ho pocítit stud za zapomenutí něčeho důležitého, aby se příště polepšilo, při opakovaném zapomínání opět zavolat rodiče do školy - budou samozřejmě naštvaní, ale dohlédnou na dítě, aby mělo všechno, co do školy na vyučování potřebuje

Když bude na střední škole zapomínat úkoly, důležité učební pomůcky, protokoly z laboratorních prací, zpracované domácí úkoly, pracovní plášť do chemické laboratoře apod., musejí z výchovných důvodů nastoupit vhodné a účinné sankce - nedostatečná, nemožnost se účastnit výuky a tudíž chybějící klasifikace, atd.

Když žák na střední škole úmyslně něco zapomíná, (píše do jednoho univerzálního všesešitu místo sešitů na každý předmět) nebo úmyslně nenosí přezutí a chce proklouznout do školy ve venkovních botech a tak zkoušet ošidit nebo se pokoušet lstivě obměkčit školníka nebo dozor, aby ho "pro jednou" nechali v botech, je dobré ho zout a naučit ho plnit své povinnosti.

>...Pobouřily mě reakce paní Petrů a MG
(...není větší ponížení, než když si děcko doma zapomene pytlík...a pak musí chodit po škole bos...
-> MG: Proboha, jaké ponížení? Berte to z té lepší stránky: dítě je naopak rádo, že si smí udělat pohodlí...)
Tak dobře, asi jsem to napsal příliš stručně, pokusím se to vysvětlit.
Lidé by se ponižovat neměli, a děti už vůbec ne. Ponižování může dítěti ublížit víc než fyzický trest.
Čemu ale vůbec nerozumím je to, proč by mělo být řešení "zapomenutých bačkůrek" způsobem, běžným v českých školách desítky let, pociťováno jako ponížení. Zvyklosti týkající se oblékání nebo přezouvání ve školách jsou v různých zemích různé - někde jsou povinné školní uniformy, někde ne, v severských zemích nebo v Austrálii bačkůrky ve škole vůbec nepoužívají, v Rakousku je některé děti mají a jiné nemají, jinde se zase ve škole chodí ve venkovních botách... U nás má většina dětí bačkůrky, až ty, které si je zrovna zapomněly nebo je celkově odmítají. Nikdo ale ty bačkůrky / nebačkůrky nespojuje s ponižováním. Takže jádro problému patrně spočívá v tom, že dítě omylem považuje své tlapky za intimní část těla, která má být zahalena. To by si asi jen tak samo nevymyslelo, to mu musel do hlavy někdo nahustit.

>...nechat dítě „vyžrat si“ bezbačkůrkový stav ... Ono je to i zdravé totiž...
Tohle spojení je zajímavé: bezbačkůrkový stav je něco tak strašného, že i zdravotní důvody ustupují do pozadí.

Až díky této neutuchající diskuzi jsem si začala všímat bačkůrek svých žáků (předtím jsme je řešili jen tehdy, když je nemohli v šatně najít) a všimla jsem si, že polovina třídy je během vyučování zutá, své nožní pokrývky mají pod lavicí a obouvají se jen na toaletu a do jídelny. Tož tak...