Metodický portál RVP.CZ prochází změnami. Více informací zde.
logo RVP.CZ
Přihlásit se



Odeslat odpověď
Uživatelské jméno:
Předmět:
Tělo zprávy:
Vložte sem vaši zprávu, může obsahovat maximálně 60000 znaků. 

Smajlíci
:D :) ;) :( :o :shock: :? 8-) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: :geek: :ugeek:
Velikost písma:
Barva písma
Možnosti:
BBCode je zapnutý
[img] je zapnutý
[flash] je vypnutý
[url] je zapnuté
Smajlíci jsou zapnutí
Zakázat BBCode
Zakázat smajlíky
Zakázat URL adresy v tomto příspěvku
Otázka
Kolik je na jedné ruce prstů?:
Odpoveď na tuto otázku je nutná pro rozlišení automatizovaných pokusů o registraci.
   

Přehled tématu - Dramatická výchova v češtině
Autor Zpráva
  Předmět příspěvku:  Re: Dramatická výchova v češtině  Odpovědět s citací
No samozřejmě že nejen v češtině. Dramatizovat se dá dějepis, zeměpis, algoritmy v počtech nebo v programování (např. řazení prvků posloupnosti, výpočet odmocniny, princip fungování počítače atd.), v chemii hry na atomy a na chemické reakce, fyzikální pokusy (jeden žák hraje nádobu, druhý teploměr a měří teplotu v nádobě, další hraje vodní lázeň atd.) Navíc se dá dramatizace natáčet jako video nebo se o ní dá psát zpravodajství či recenze (a vyvěsit na nástěnku nebo přidat do kroniky). Je to způsob, jak žáci prožijí látku na vlastní kůži a ještě stmelí kolektiv -- báječná věc.
Příspěvek Napsal: pát 05. pro 2014 21:51:49
  Předmět příspěvku:  Re: Dramatická výchova v češtině  Odpovědět s citací
U nás je dramatická výchova samostatným předmětem. Myslím si ale, že do určité míry patří do hodin českého jazyka - spíše ale do komunikační výchovy než do literatury.
Příspěvek Napsal: úte 18. říj 2011 16:41:36
  Předmět příspěvku:  Re: Dramatická výchova v češtině  Odpovědět s citací
Pokud bychom vycházeli z charakteristiky, kterou tu naznačujete, Luďko, patří taková dramatická výchova do hodin českého jazyka?
Příspěvek Napsal: úte 18. říj 2011 15:10:32
  Předmět příspěvku:  Re: Dramatická výchova v češtině  Odpovědět s citací
Souhlasím s panem Sotolářem. Říkat "dramatická výchova" nácviku a memorování textů je zavádějící. Za hlavní cíle DV považuji:
  • řečovou výchovu
  • rozvoj smyslového vnímání
  • socializační a komunikační hry a aktivity
  • dramatické etudy s důrazem na vlastní prožívání
Jestliže bych tedy používala DV v hodinách čtení, pak pouze pro pochopení literární postavy - jejího jednání, prožívání apod. Rozhodně ne pro přehrávání celého příběhu.

Jsem zvědavá, jak vnímají DV ostatní učitelé.
Příspěvek Napsal: úte 18. říj 2011 13:22:54
  Předmět příspěvku:  Re: Dramatická výchova v češtině  Odpovědět s citací
Dramatická výchova je dramatická výchova. Můžeme ji využívat ledaskde, ale jde o samostatný obor mimo literaturu i mimo divadlo. Využívá třeba i dramatické texty a divadelní postupy, ale CÍLE má odlišné. Jako taková určitě potřebuje odbornou přípravu. Rozhodně je falešná představa, že dramatická výchova nějak patří automaticky češtinářům.
Příspěvek Napsal: pát 11. bře 2011 19:28:29
  Předmět příspěvku:  Dramatická výchova v češtině  Odpovědět s citací
Ve vedlejším "kabinetě" češtiny (vláknu o tom, jaký smysl má učit češtinu) vytrysklo boční téma o dramatické výchově. Jeho pokračování můžeme tvořit zde.

Jana Petrů píše:
...leccos se dá udělat přitažlivě tak ,aby děti cítily, že to k něčemu je. Např. scénky z knih (s výraznými rysy, např. Nestroy) hrát v různých polohách, volit různé verbální (koncentrace různých slovních druhů se výrazně mění, slovosled taky...) i nonverbální prostředky, ostatní reflektují a učí se tím rozumět lidem kolem sebe...

Mgr. Ludmila Kovaříková píše:
Ke scénkám: pociťuji averzi k dramatickému zpracování. Aby bylo úspěšné, museli by žáci umět interpretovat umělecké dílo. Samostatně nebo s učitelem. To si myslím, že často schází. Přitom smyslem samotným se mi zdá spíš interpretace při čtení. Interpretace dramatická je nadstavba (vlastní interpretace, stejně jako recitace), ale jako takovou by ji žáci měli pochopit. (Když naposledy kolegyně navrhla dramatické zpracování Herakla, strávila jsem nad intepretací 3 - 4 stran textu 3 hodiny.) Nejsem úplně proti, jen si myslím, že na hraní v různých polohách sama nemám.

karel píše:
Myslím, že zrovna dramatizace výrazně češtinu přesahují. Příliš často se automaticky spojují s češtinou. Jistě, jsou to příběhy, jsou to třeba verše - ale divadlo a literaura jsou pořece jen dva světy. Odlišné a samostatné.

Jana Petrů píše:
Myslíte, že ani hlasité čtení nepatří do češtiny? Dramatizace neznamená, že se hraje profesionální divadlo, ale třeba se jen "čtou" scénky. Důležitá je dikce a v první řadě porozumění textu.


Ondřej Hausenblas píše:
K dramatizacím, dramaťárně:
Své student(k)y učitelství, hlavně z 1.stupně, musím dost přesvědčovat, že v přípravách na hodiny literární výchovy si nemají zabírat čas tzv. dramaťárnou. Tou nemyslím opravdovou přípravu dramatického zpracování textu, ale takové to školní velice časté tajtrlíkování. Děti si přečtou ze Starých pověstí o Bivojovi a pak hupky dupky "udělají živý obraz", a to tak, že hned po dočtení dostanou zadání typu "a teď uděláme živý obraz". Jediné myšlení v tu chvíli je ten spor o to, kdo že bude Bivoj a kdo to prase. To NENÍ literární výchova (ani dramatická), to je nám jasné.

Ale literatura a drama nejsou dvě věci, jak výše někdo uvedl! Drama je součást literatury, a ta náležitost dramatu sub literaturu není nic vedlejšího: totiž literatura/slovesnost je v próze a poezii závislá plně na slovech (proto slovesnost!), která z papíru doléhají čtenáři do oka a mozku, a až pak na slovy vytvářených představách vnímatele.
Kdežto v dramatu ta slova existují nikoli na papíře, ale jsou na vnímatele vypouštěna přímo z pusy té či oné postavy, jako by postavy byli fakt lidé (náhodou zrovna ti herci našeho divadla).
Jenže obojí jsou to hlavně slova. Teprve pantomima a němý film jsou jich zproštěny.
Kdyby žáci ve škole sledovali (třeba z DVD) INSCENACI některého dramatu, a bavili se o tom, jak na ně působila gesta Mistra Jana Husa, nebo jak rozuměli tomu, že Nora tak hystericky pobíhala sem a tam po jevišti a že ten klavír byl asi desetkrát tak dlouhý než normálně bývá, to by asi studovali divadlo a nikoli literaturu. (To by taky nebylo nic špatného, ale kde vzít ten čas?)
Učitel nemůže každou hodinu literatury provádět s dětmi dramaturgii - výběr dramatu k provedení, ani inscenaci (režii, scénografii, techniku). Ale ten mezičlánek se realizovat dá dost často. V cizině se tomu říkává "reading theatre", já bych to nazýval prostě "rozhlasová hra". Není to žákovo předčítání z čítanky z lavice, ani učitelovo pěkné předčítání od katedry nebo z čtenářského křesla.
Je to opravdové nastudování textu, jaké by bylo pro rozhlasovou četbu někde nas Vltavě (ČR 3). Jen se nedává čas na šití kostýmů nebo malování kulis. Ale pochopit precizně, co ty věty znamenají, co asi postava jimi sledovala a co pociťuje, a taky jak to má pocítit náš posluchač čili čtenář, to už je velká přípravná literárněvýchovná práce. Samozřejmě si nebudeme trhat vlasy, když naši osmáci pak to "vysílání" provedou s řadou nedostatků pro jejich věk docela normálních.

Aby se to zvládlo časově a trpělivostí žáků, je lepší si nevybírat velké scény z dramat, ale předčítat tou "rozhlasovou hrou" nějakou epickou báseň, ne úplně starou, protože jazyk třeba Macharův by žáky jen odradil. Ale např. některé Skácelovy Uspávanky se dají rozdělit ve více hlasů. Anebo Macourkovy staré kratičké kousky z Živočichopisu. (Ty nejsou docela pro malé děti - vždy je tam kousek legrácky pro dospělejšího.) Pro malé by byly kousky z Macha a Šebestové - vždyť to byly večerníčky, na pár minut.
Takové předčítání (není zpaměti jako na divadle!) by bylo nejlepší ve "studiu" - jako má herec "kostýmový pocit", může žák mít "studiový pocit", když nebude dřepět při vysílání k spolužákům jen v lavici.
Učí se tím mluvit nahlas (musejí vytočit nahoru svůj "volume" na celou třídu), učí se tím nedrmolit a nekuňkat, a taky přiřadit k obsahu a smyslu textu hlasový výraz, tempo, dynamiku.

(Ostatně naučit žáky snášet vlastní hlas v nahrávce by vůbec nebylo špatné. V jejich MP3 bývají mikrofony, a pak se to dá pustit přes bedýnky u počítače. Ale to není hlavní cíl u "reading theatre".)

Ptávám se studentek učitelství, kolik z nich tohle ve škole někdy provozovalo, a kolik z nich spíše pravidelně. Tak malá čísla ani neznám.


Stanislav Zajíček píše:
Divadlem ve škole se zabývám docela dlouho, vedl jsem mnoho divadeních skupin a napsal pro ně řadu her. A ta zkušenost mi vždy potvrzovala, že divadlo je velmi pracná záležitost, kterou jsem právě proto nemíchal do výuky - čili žádné "scénky" v hodině (=žádné polotovary, které takřka nikdy nikomu nepřínášejí divadelní radost).
Zcela však podporuji užitečnost dobrého, chceme-li dramatického čtení - tj. vědět, jak správně "česky" vyslovovat či kam patří slovní a větný přízvuk. Vědět, co je to síla hlasu. Vědět, jak pracovat s barvou hlasu. Nestydět se mluvit hlasitěji a temněji jako Dospělák a mírně a měkce jako Dívčinka. Jak držet part Vypravěče. Kdyby všichni žáci po hodině např.věděli, že přízvuk je na předložce a spisovná výslovnost je sem, nikoi jsem , pro začátek by to jistě stačilo.

Co se z divadelního provozu dá myslím s úspěchem dále použít, to je práce se základními body dramatické linky textu - tedy úvod, zápletka, její vrchol, obrat a rozuzlení. Žákům to lze vyložit dobře na pohádce, kterou zná každý - třeba na Červené Karkulce či Perníkové chaloupce atd. A žák kupř. v sedmé třídě už ví něco o popisu, charakteristice, vyprávění; a tak může dostat zadání - Napiš námět na dvadelní hru, který by splňoval nároky na dramatický děj! A mohou to činit skupiny ve třídě, které po připomínkách dostanou námět zpět do ruky a napíšou podle něj scénář. Zadání - nesmí být dlouhý!, tj. tak do 4 stran A4, aby se to vešlo řekněme do 15 minut divadla na scéně. A kdo chce, může svoji hru skutečně začít zkoušet - a ti nejvytrvalejší to skutečně dotáhnou do premiéry, na niž jistě přijdou i spolužáci. Moje zkušenost je taková, že z pěti skupin dospějí do premiéry zhruba dvě.

Ale daleko důležitější je, že si všichni zkusí vymyslet a zformulovat námět, tedy zápletku atd., postavy, dialogy, scénické poznámky - čili uplatní (doposud možná izolované) znalosti ze slohu. A lépe porozumí tomu, jak funguje nejen drama, ale i epika obecně.

Další věc je ovšem možnost využít praxe dramatické výchovy (jako zvláštního (školního) obrou), případně poetoterapie - ale to je zase na jiný příspěvek.

Radek Sárközi píše:
Na tomto portále je zachycená na videu velmi podařená hodina, která využívá prvky dramatické výchovy: http://clanky.rvp.cz/clanek/o/g/9679/VI ... -SOA.html/
Můj názor je takový, že pokud někdo chce využívat v hodinách metody dramatické výchovy, musí si projít speciálním vzděláváním...

Sofia Hladíková píše:
Dobrý den, úplně krátce a stručně se vrátím k dramatické výchově. Na prvním stupni bych tak příkrá nebyla a DV nezatracovala - je to cesta, jak dětem češtinu přiblížit, zlidštit a naučit je práci s jazykem. Ale ani já tím nemyslím "přehrávání scének" a deklamování. A souhlasím, že by měl být v tom případě člověk odborně vzdělán. V době, kdy jsem já absolvovala různé kurzy DV (kolem roku 1995 - 2000)se DV ani tolik neprofilovala jako směřování k divadelnímu tvaru, jako spíše to, čemu později říkáme výchova prožitkem. Řadu pedagogických dovedností, které se později objevily v jiných souvislostech, jsem se naučila právě na kurzech DV. Rozumíme pojmu dramatická výchova všichni stejně? A zpět k češtině - já tedy to spojení vidím - samozřejmě s jistými mantinely - jako spojení užitečné.


Co je, a co není dramatická výchova ve výuce češtiny? A kdy tam patří? Potřebuje k tomu učitel speciální průpravu?
Příspěvek Napsal: pon 07. bře 2011 21:14:29


Přejít na: