Miloši a Lenko,
vůbec nevím, jak si na Milošovu otázku odpovědět. Asi by to moc přínosné nebylo, asi by pak děti opravdu nedokázaly pochopit různé role a různé postavení ve společnosti, jak píše Lenka, a mohl by to být problém, pokud by se později potkaly s jinou učitelkou, asi by to nebylo příjemné ani jim, ani nové učitelce.
Já jsem jen měla pocit, že by si děti nebo rodiče mysleli, že se nad ně najednou povyšuji, když jsem byla vždy pro ně teta, ke které chodí běžně na návštěvy. Děti u nás třeba i nocují, tedy u dcery.
Myslím, že v další praxi zůstanu u té paní učitelky. Je to asi vhodnější.
Nebo má snad někdo ještě jiný názor?

Petra Stan.

Dobrý den.

Mám pocit, že jedním z rozhodujících faktorů bude prostředí, kde se škola nachází. Pokud se jedná o malotřídní školu nebo na malém městě, pak bych neměla nic proti oslovení "teto" nebo jinému. Vztahy jsou v těchto třídách podstatně jiné než ve městech. Lidé mají k sobě tak nějak blíž, takže pokud by docházelo k nějakým konfliktům a nejasnostem, předpokládám, že by nebyl problém v pohodě vyřešit do s rodiči. Nebo mám naivní představu?

Ve městě (jsem z Prahy) bych si netroufla snad ani u prvňáků. Často vzdycháme s kolegyněmi "kde jsou ty časy", kdy prvňáčci přicházeli do školy s očima navrch hlavy a otevřenou pusou.
Dozory v šatně mě utvrzují v tom, že si budu muset úctu a respekt vybojovat už v 1. třídě. A k tomu by mi "tykačka" moc nepomohla.

Díky, Pavlo,
je pravda, že rozdíly mezi školou vesnickou a městskou jsou veliké. Já jsem ještě ve městě neučila, ale říká se to . Asi nebudu ta pravá pro vyvozování těchto rozdílů.
Stejně asi příště zůstanu u té paní učitelky. Asi to do školy více patří. Nyní mám třídu, kde se nad tím nikdo nepozastavuje, ani nikdy nepozastavoval. Vždy jsem byla teta, už od první hodiny. A někdy se dokonce stalo, že mi někdo řekl: Paní učitelko, teda teto.....
Musím řict, že i rodiče to obdivují. Berou mě spíše jako kamarádku, která si s dětmi hraje a nenásilnou a nenápadnou formou je učí, než jako paní učitelku, kterou znají ze svých dětských let.

Tak zas nevím? Paní učitelko, nebo teto?

Petra Stan

Dobrý den,
Petro, myslím si, že to cítíš správně. Děti moc dobře vycítí opravdovost člověka. Důvěru, autoritu si přece nezískáme tím, že si ve škole budeme vynucovat vykání, když si na dvorku budeme tykat. Se svými dětmi ve třídě jsem si vždy vytvořila pouto, které bylo založeno na důvěře, kamarádství. Kolikrát bych byla svobodnější, spontánnější, kdybychom se všichni oslovovali jménem. Nechápu to neosobní: K tabuli půjde Sedláček. Jak takový vyučující chce, aby měl jeho "Sedláček" zájem o jeho předmět, když vyučující takto demonstruje zájem o něj samotného?
Nemáte ten pocit?
Petra

Milá TakyPetro,
"Sedláček k tabuli" se naštěstí na 1.st. nemůže stát - aspoň v to doufám.
Má téměř dvouletá dcera miluje seriál Svět Elmo, který je tuším australský, a je tam jeden díl o škole, kde děti už v MŠ říkají učitelce slečno Lilly.Je to velmi neobvyklé na naše poměry a rozhodně bych to nechtěla kopírovat. Pokud je to za účelem, že budeme světoví, tak takové kopírování přímo nesnáším, ale nabízí se zde zase úplně jiný pohled na věc. Docela si dovedu představit, že by mi děti říkaly Vy, Petro. To vykání spojeně s oslovením jménem je ale podle mě pro české děti naprosto nepřirozené. To už raději zůstanu u té tety. Je to takové hezké - české. Samozřejmě v určitých mezích a pokud s tím nebudou problémy.
Jak jsem psala, tetu jsem zavedla proto, že jsem se skoro s celou třídou znala a znám velmi osobně. Pokud bych přišla do třídy, kde jsou jiné poměry, kde v soukromém životě nejsem tetou, pak bych to vůbec neřešila a automaticky zůstala u p.uč.
Takže jsem se znovu přesvědčila o tom, že opravdu záleží na třídě a na konkrétní situaci.
Každá nová zkušenost, je k něčemu dobrá.
A můžu říct, že na vesnici jsem už prostě "teta Petra". Takhle mne obyvatelé znají.
Petra Stan

Ahoj,
přidám osobní zkušenost, staršího data. Byla jsem žačkou LŠU mojí vyučující byla teta mého otce. Odjakživa jsme jí říkali Jano a ve škole po mě chtěla, abych jí říkala soudružko učitelko. Tolik mi to nešlo z pusy, že jsem musela pokaždé velice přemýšlet, jak něco říci a přitom neoslovovat. Naštěstí byla LŠU jen jednou týdně.
Nyní bydlíme na malém městě a pro všechy děti jsem tu Jana nebo teta. Pozoruji, že pro některé děti to je podobný problém a jiné přechází z jednoho oslovování do druhého s naprostou samozřejmostí.
Jako odměnu jsem cítila, když se prvňáčci občas zapomněli a řekli mi Mami. Většinou se zarazili a hned opravili. Já ale měla pocit blízkosti a dojem, že nám to učení spolu půjde báječně.
Jana

Tak to máme, Jano, hodně společného. Je to zvláštní pocit, ale hezký, a myslím, že nám ho může mnoho učitelů závidět. Pokud to ovšem nepřejde v drzost apod.. Zatím se mi to nestalo, a to učím čtvrťáky, kteří už by mohli mít takové nějaké podivné móresy.
Petra S.

Dobrý den,
ten chlapec asi jinou možnost neměl. Ze začátku zřejmě bylo příjemné, že má ve škole nějakou oporu, ale později? Musel být chudák. Pokud jste kolegyni domlouvali a řešili to s ní a ono se nic nezměnilo, tak to asi jiné řešení nemělo. Mluvili jste asi i s rodiči.?
Nevím, co bych ještě udělala. Promluvila bych si i s tím žákem. To jste asi taky udělali.
To musí být hodně nepříjemné. To je dobrý konkrétní příklad, jak se to může ve škole zvrtnout, když se tam objevují rodinné vazby.
Možná někdo zažil něco podobného a poradí Vám i jiná řešení.

Dobrý den, Péťo!
V podstatě není, co radit, když mají dospělí "svou hlavu" a neposlouchají, co se jim ostatní snaží říci. Přeci jenom se asi koná happy end. Sestřička tohoto hocha začne chodit od září na jinou školu a teta už ji učit nebude, přestože bude také učit v 1. třídě. Hurá!! Zdravím vás Slávka