Dobrý den, učím druhým rokem, a pořád se potýkám se svojí citlivější povahou s pro někoho možná nesmyslnými problémy..
jde o vztah k dětem. od začátku k ním cítím jakýsi respekt, úctu, odtažitost. což je v pořádku, dle mého. ne všechny učitelky s dětmi laškují a povídají si.
já to neumím a upřímně ani nechci, mám je moc ráda, ale často mě zlobí, zkoušejí moji trpělivost a proto trochu válčím s kázní a na kamarádění moc nezbývá čas. přitom ale nejsem přísná. dovolím jim hry, kde jinde by museli pracovat, nenapomínám je pořád. i přesto jsou moje kolegyně oblíbenější.
loni se mi stala trochu nepříjemná věc, byla jsem naměkko ze školní akademie, málem se mi začalo po devátácích hned stýskat, chtěla jsem jim poblahopřát do života a jak jdu chodbou, dva kluci houkli do třídy jde sem ta "píča".. prošla jsem kolem, nezastavila se nakonec u nich a vybrečel jsem to na záchodě, měla jsem je ráda...
i jindy občas zaslechnu za svými zády něco, a když se zeptám, proč to říká, buď se mi omluví nebo řeknou, že tím mysleli někoho jiného. Mě ale mrzí, že to vůbec říkají.
už jsem se tomu dost otrkala, ale víte jak říkm cestě přes areál do školy, mezi dětmi? ulička hanby. měl někdy někdo ze začínajících učitelů podobný pocit? proč to tak je? myslím, že jsem spravedlivá, dost je naučím, hodná...když přikážu, tak ostatní učitele beze slova poslechnou, a ke mně mají námitky, jako kdyby vnitřně věděli, že mě ti zasáhne... ale proč tu nevoli, to nechápu?