Dobrý den,
Co na to říkáte?
Učím na zkrácený úvazek ve vesnici, kde bydlím. Mí žáci jsou kamarádi mé dcery, chodí si k nám domů hrát, jejich rodiče jsou mí spolužáci nebo rodinní příslušníci, jezdíme spolu na dovolené, na výlety, setkáváme se na grilovačkách atd. Tak došlo k tomu, že mně děti ve třídě říkají teto, ne paní učitelko.
Než jsem v září nastoupila, hodně jsem přemýšlela, co s tím. Ne kvůli sobě, ale kvůli ostatním učitelkám a paní ředitelce. Netušila jsem, jak k tomu budou přistupovat ony.
Nakonec jsem neudělala vůbec nic a nechala jsem to tak. Jen jsme se domluvili na zdravení dobrý den, ne ahoj, alespoň ve škole. Mé obavy, že nebudu mít žádnou autoritu, že mě děti "nebudou brát", se nenaplnily. Naopak bych řekla, že ke mně mají větší důvěru. V dnešní době, kdy se hovoří o tom, že učitel a dítě mají být ve škole partneři a učitel má děti vest k tomu, aby se samy učily učit, má jim ukázat cestu, to možná není zas tak špatné.
Já sama nevím, ale nevadí mi to. Možná, kdyby se to hroutit jiným směrem (byly by na mě drzé apod.), tak bych to zrušila.
Hrozně by mě zajímalo, jaký na to máte názor. Co si o tom myslíte?
Nevadilo by Vám to?
Nebo má někdo z Vás stejnou zkušenost?
Děkuji

Petra Stan

Dobrý den Petro,
zajímavé téma. Dovoluji si přidat svůj osobní zážitek.

Před několika lety jsem dělal ředitele na málotřídní šlkole na malé vesnici, kde jsme též bydleli. Starší dceru jsem si i učil. Až do té doby, než dcera už nebyla Petra, ale dcera pana řídícího, než některé děti začaly říkat, že má nezasloužené známky. V tu chvíli musela pryč. Protože jsem nechtěl, aby si prožila to samé jako já. Byl jsem 5 let na škole, kde moje maminka dělala ředitelku. První obrana dětí byla: "Miloš tam byl taky!" A já schytal vše dvojnásob.
Nyní řídím jinou málotřídní školu. Nebydlíme tam, dojíždím. Dcery chodí do jiných škol, kde netrpí za povolání táty.
Na některých vesnicích se vztah k učitelům velice změnil. Ten stálý tlak, který je na učitele vytvářen je někdy neúnosný svou dotěrností.
Zdraví Miloš Novotný

V tomhle směru zatím zkušenost nemám, moje děti jsou zatím malé. Ale vím, že naše ředitelka, která také učila vlastní dceru a teď učí vlastní neteř, problém nemá.
Zajímavější bylo vyprávění o učitelce, která dávala vlastnímu synovi poznámku a uzavřela to komentářem: "A zítra to doneseš podepsané od OBOU rodičů."

Pane Miloši,
měla jsem na základce tři spolužáky, kteří měli rodiče učitele a ti nás učili.
Musím říct, že se jim nikdy nikdo neposmíval, nezatracoval je a ani neupřednostňoval.
Je to zajímavé. Asi záleží na lidech okolo.

Petra Stan

Dobrý den Petro,
pouze jsem napsal svůj osobní zážitek do diskuze. Nechci paušalizovat. Ani maminku jako učitelku tím nenapadám. To byl tlak okolí a odehrával se před více jak třiceti lety.
Zdraví Miloš N.

Já to samozřejmě chápu, Miloši.
Ale ráda bych se vrátila k mé otázce.
Co si myslíte o té tetě, Vy jako zkušený pedagog. Myslíte, že je to nevhodné?
Odbíhám od tématu, vím, ale mě to hrozně zajímá. Chtěla bych tam pracovat dál a vůbec by mi nevadilo, kdyby mi tak říkali všichni. Třeba bych se dětem více přiblížila.

Petra S.

Zdravím Petro,
Odpovím otázkou. Co když se v budoucnu objeví žák, od kterého vám to bude opravdu nepříjemné? Jemu to zakážete a ostatním povolíte? Nebo si tak necháte říkat, i když toho bude například očividně zneužívat?
Nic zlého na tomto oslovení není. Jen nutné myslet i na budoucnost.
Miloš N.

Pane Miloši,
určitě bych to v takovém případě nezakázala jen jemu, ale zkusila o tom s dětmi komunikovat a vysvětlit jim, že to nějak překročilo meze a že to oslovování raději necháme na paní učitelku.
Ani mě nenapadlo, že by k takové situaci mohlo dojít. Zatím se mi to nestalo. Vaše připomínka je opravdu zajímavá. Díky za ni.
A co Vy, ostatní? Co si o tom myslíte? Mám být teta, nebo paní učitelka?

Petra Stan

Dobrý den Petro,
zkuste se na to podívat ještě z druhé strany a položit si otázku. Co tykání paní učitelce přinese do života dětem? Jaké dovednodti a návyky jim budou z této školní situace do života prospěšné?

Miloš N.

Mám zkušenost z doby, kdy jsem pracovala v MŠ. Ve školce mi moje děti říkaly (dobrovolně a samy od sebe) paní učitelko a doma maminko. Vlastní děti bych k tomu násilně nenutila, ale zdá se mi, že není špatné naučit se, že různá oslovení patří na různá místa. Takže proč od sebe neoddělit školní a jiné prostředí? Myslím, že zdravé děti s tím nemají problém a zvládnou to oddělit docela dobře.
Z mé současné praxe s postiženými dětmi je to trochu jinak...oslovení jménem je pro ně asi přirozenější, paní učitelka je moc obecné asi. Nebo je to tím, že jich je na jednu učitelku méně a vazby jsou těsnější, nevím...čekám na váš názor...
lenkari