Zdravím, protože asi neexistuje "učitelský psycholog", obracím se s prosbou o radu sem...
jsem založením introvertka, spíš submisivnější v komunikaci s druhými lidmi - potud by byl první dotaz - zda takový učitel vůbec může být dobrým učitelem a měl by to dělat. Vím, že co se kreativity a prezentace týče, nejsou možná introverti nejzručnější a každá hodina je pro ně svým způsobem stres, ale dělám to ráda a vím, že co se kázně týče, tam je jedno zda je člověk introvert či extrovert, v klidu se dá dosáhnout skvělé autority.
Jenže já dosáhnout autority z nějakého důvodu nedokážu. A přemýšlím, že to povolání prostě nezvládám a není pro mě, což je pro mě obrovská rána, je velice těžké si přiznat, že to, co vás x let živilo, a co jste dávali dalším generacím, jste nedělali asi dobře... na druhou stranu si říkám, zda to, co prožívám, není třeba realitu všech, i těch skvělých pedagogů?
Zkusím popsat situace. Stěžejní je ovšem můj pocit při práci, a ten bývá nepříjemný. Stres, strach. Když se daří a děti dobře pracují, mám dojetím téměř slzy na krajíčku, jsem ohromně naplněná. Ano, jsem možná vysoce citlivý člověk. Proto je také pro mě neskutečně těžké přiznat všem, že jsem zklamala.
Učila jsem 5 let na jedné vesnické škole, která byla šlená. Vpadla jsem do kolektivu cizinců, nepřispůsobivých, od září na sebe slyšela nadávky, pokřiky, atd. Kolegyně mi pomáhaly, škola byla divoká. Postupně však odcházeli a nebo byli odejiti vždycky nějací zlobiči, další přicházeli.. od začátku jsem se držela, šlo to, šlo mi jen o to vydržet, zlepšovat se,přežít. Situace se ustálila, měla jsem pocit, že to jde a je fajn, některé třídy opravdu super. Než se pátým rokem vyhrotila siuace v 8.A. Učit tam bylo nemožné, vzniklo to z iniciativy pár chlapců, prospěch u mě výborný, problémy jsem dětem ani třídě nikdy nedělala, pár poznámek, jinak jsem se snažila aby je to bavilo, abych bya spravedlivá, trestala jsem poznámkami a testy, dávala však najevo svůj zájem o ně, vždy je vyslechla, něco odpustila, což mi dělalo dobře. Působili že mě mají rádi. Kluci pak však najednou zvlčili, přestali poslouchat. Nakreslili moji karikaturu (jsem trochu obézní). Slyšela jsem na sebe nadávky v nejhrubším slova smyslu, rozhodli se mi znepříjemnit každou hodinu. Na jejich hodinách mi pomohla jejich třídní - měla volnou hodinu a seděla tam a opravovala si, abych vůbec mohla učit. Tu karikaturu mi schválně ukázali, smáli se mi do očí a tvrdili, že to nejsem já. Bylo mi hrozně.
Na FB pak v různých skupinách strašně pomlouvali a intrikovali. Chápu, že každého učitele pomlouvají, na každého nadávají, ale u mě to byly naprosté hnusárny, znemožnění učit atd. Mokrá židle, křída na židli, ale prostě čemu by se člověk jednou zasmál, to pak bylo systematicky a cíleně a nakonec natáhli provázek,asi si mysleli, že po něm upadnu. Ale to mi došlo až pak, když to dělali, ani jsem si nevšimla, že byl natažený schválně. A tak. Dodnes nechápu prč, co jsem jim udělala.
Po mateřské jsem nastoupila do jiné školy v Brně. Větší město, škola víc na úrovni.
Ze začátku to bylo skvělé. v září byly děti snaživé, výborné, poslušné, byla jsem nadšená a myslela sem si, že jsem se z nejhoršího prostředí dostala konečně do normální školy. (upozorňuji že v obou školách ale byly třídy, které mě měly celkem i rády. nebo někdo z nich, alespoň).
Bude červen a ani nevím ak se to stalo, hned dvě třídy zvlčily úplně stejným způsobem, jakým vyváděla 8.A na bývalé škole. Z poměrně hodné třídy se stali další "šikanároři". Co mě dostalo úplně nejvíc je, že se opakují NAPROSTO TYTÉŽ situace - opět někdo nakreslil karikaturu mého pozadí a ukázal mi ji a tvrdil, podívejte se paní učitělko. Nejspíš aby se pobavil a zjistil reakci. Neměla jsem důkaz, že jsem to já, ale dala najevo, že je "mi to jasné" a velkoryse to neřešila, protože by to bylo tvrzení proti tvrzní. Totéž jsem udělala i o pár let dříve.Další věci se začaly opět opakovat. Otázky, polemizování o tom, co zakázat smím a co ne, atd. Nenáviděly by mě tak jako tak že i zde a mě to moc bolí. Fakt vím, že to je normální, že jsou to děti, ale mě to bolí naprosto příšerně. Nemám na to učit?
Když si s nimi promluvím, je to lepší (ale za zády se i potom smějí) - já se cítím líp, že jsem to s nimi řešila. Když jim dám poznámku a jsem na ně tvrdá, zatvrdí se proti mě totálně a ta nenávist je nevyslovitelná.
Nebudu vás prosit o rady, dřív už jsem tu cosi psala...nemám v povaze být ranař, jen se bojím, že když nejsem přísná, nejsem dobrý člověk a nebyla bych dobrým rodičem ani pro své děti. A že bych nezvládla žádné jiné povolání a v každém by mě někdo, i dospělý, nakonec začal urážet. Nebo je toto u dětí naprosto normální? Strašně jsem se snažila být přísná, ale v povaze to nemám a ty děti to vycítí a ví...
je lepší když přesedlám na jiné povolání? Nebo to mám brát jako osobní rozvoj, bez něhož si prostě v životě neškrtnu? Vždyť když to nezvládnu s dvanáctiletými dětmi, jak bych to zvládl s vlastními dětmi nebo s vrstevníky?
Strašně závidím své kamarádce (dělá jiné povolání), která je od pohledu ale i v povaze velice přísná a náročná. Vím, je to patologické a neplodí to nic dobrého a vliv na jejího syna to má dost negativní, ale ona by ve školství neměla problém a přestože je velmi nesebevědomá, děti by jí respektovaly a myslím, že by k ní ještě vzhlížely.
co myslíte u mě... myslíte, z toho co jsem psala, že by bylo lepší obor změnit, nebo si tímhle denně prochází každý učitel? Já to citově moc nedávám, hrozně si to beru...
