Souhlasím se zněním předchozího příspěvku. Někdy to ale samo o sobě prostě nestačí. Prostředí škol je velmi specifické.Klima škol je ovlivňováno souhrou mnoha stabilně proměnlivých:) vlivů. Různé typy škol i jednotlivé konkrétní školy se od sebe přitom můžou nevídaně lišit. Vliv konkrétních faktorů (čas, prostor,jejich rozvržení, způsob organizace a převládající komunikace,počet všech přítomných, jejich založení..aj.)je značně podceňován, přestože má obrovský vliv na to, jak se tam jednotlivci i celé skupiny cítí,jak vnímají. Protože to výrazně ovlivňuje to, co a jak dělají, jejich motivaci to reflektovat a měnit..Je dost obtížné být v prostředí, které člověk z různých důvodů vnímá jako zátěžové,a zůstat otveřený, svěží a nadšený:-) Já si tu pauzu od učitelování na ISŠ a SOU dopřála, protože jsem si uvědomila, že hrozí,že jinak časem už třeba nebudu schopná realizovat své další a myslím dobré nápady:-)

Článek, který by nám mohl zase trochu osvětlit budoucnost.

Ráda bych se vyjádřila k "pojmu" syndromu vyhoření. Já ho vnímám jako učitel se 4 lety praxe, jako vyhoření po přepáleném začátku. Myslím, že jsem ani zdaleka nevyhořela, ale začátky jsou opravdu náročné a pokud začinající učitel bere věci zodpovědně, poctivě, propracovává si metodické postupy, zkouším ověřuje, vyrábí pomůcky, pravidla...je velice lehké to přepálit. Tím, že mám již 4 roky odučené na malotřídce, moje příprava probíhala skoro na všechny předměty a všechny ročníky. Zapáleným začátek mám teď pocit(výčitky), že nedělám tak jako na začátku, i když vím, že to v žádném případě není horší, protože řadu věcí už mám ozkoušenou a vyrobenou. Tak se cítím trochu vyprahle...co vy na to?

Myslím si, že je to normální. Po prvotním nadšení ze všeho nového a po období zodpovědné a náročné přípravy začínajícího učitele musí přijít únava. Zrovna vy, Terezko, s vaší veselou chaloupkou, určitě nemusíte mít žádné výčitky . Období aktivity střídá odpočinek, tak si užívejte krásné jaro a alespoň celé Velikonoce na školu úplně zapomeňte

Také si myslím, že nejde jet pořád na plný plyn. Je třeba zpomalit, kochat se, vstřebávat nové pohledy a zážitky, a pak se třeba zase rozjet. Občas je také dobře porovnat své tempo s okolím. Člověk může zjistit, že i přes své zvolnění jede pořád dost rychle.

Jsem ve školství teprve 7 let, ale vzpomínám na svoji první práci spíše v sociální oblasti. Teprve několik měsíců potom, co jsem odešla, jsem si začala uvědomovat, jak napjatě jsem poslední dobou reagovala. Bylo to velké poučení, jenže odcházet zbytečně, to se nechce a bez toho to člověk na sobě prostě často nevidí. Je to opravdu složité.

Předjaří, druhé pololetí v rozběhu... Jak se máte? Jaká je hladina vaší energie?
A pozor! Jak je to u vás se syndromem vyhoření?
Jak ho zastavit dřív, než začne páchat "fyzické" škody?
Co dělat, aby vůbec nenastal?
Jaké typy lidí jsou náchylnější?
Co / kdo může pomoci?
Jak se bránit? Máte recept? Odstrašující případ? Či dokonce příklad hodný následování?

U mě hladina energie v poslední době kolísá. Mám pocit, že mi všechno hrozně trvá, nic nestíhám. Jak už tady několikrát zaznělo, pomáhá jít se někam školit, načerpat nové nápady, potkat nadšence. Co naopak nepomáhá je znechucená kolegyně, nespokojená vždy a za každých okolností se vším.

Dajo, co s tím budeš dělat? Jak odpočíváš? Tedy... odpočíváš? (otázka i na ostatní, samozřejmě!)
Jít se někam školit... Pomůže posun v odbornosti. Opravdu? Co jiná "školení"? Existují kurzy nebo programy, které by pomáhaly přímo s vyhořením?

Já se dobíjím přes školní rok průběžně. Jezdím na vzdělávací akce, které mě zajímají a kde se setkávám s příjemnými učiteli, vypínám od práce procházkami v přírodě, jízdou na kole apod. To souvisí s tím, jestli má učitel jiné zájmy než školu. Velký vliv na syndrom vyhoření má osazenstvo školy, kde pracuji. Jsem na malé prvostupňové škole, takže spolupráce s vedením a kolegyněmi je výborná. Jen teď máme hodně práce, protože tento školní rok máme nové vedení (změna k lepšímu!), a tak se postupně napravují chyby z předchozích let. Během léta od práce více vypínám - cestuji za poznáním, setkávám se s přáteli, které často nevidím. Na druhou stranu - nebráním se i v létě se vzdělávat. Mám více volna a odpadá problém se suplováním. Vím, že existují i různé semináře na syndrom vyhoření. Nikdy jsem na žádném nebyla, ale docela by mě zajímalo, co se tam děje.