Co s tím dělat? Je rozhodně dobře začít se o výsledcích PISA společně vážně bavit. To tenhle web dělá, i některé jiné - ale celkově je to málo! V hovoru a diskusi se totiž teprve zjistí, jak různě nebo jak omezeně rozumíme stejným slovům o čtení a o porozumění, a taky jak různě si představujeme, že děti čtou a že se učí číst. A taky co vlastně učitelé dělají s dětmi ve výuce, nejen v literární výchově. Myslím, že učitel (pokud ovšem ještě má nějaké síly) by mohl vzít některé z úloh s PISA do třídních schůzek - tady by měly smysl ty schůzky hromadné -, ale až poté, co nechá děti některé z úloh v příslušném věku vypracovat. (Ukázkové úlohy byly publikovány v UIV, nyní vyšla v VUP brožurka "Gramotnosti ve vzdělávání", kde jsou dvě z úloh minulé PISy. NA webu UIV jsou někde tzv. uvolněné úlohy i pro páťáky z PIRLS. Neříct výsledky ještě dětem ani rodinám, ale ukázat, jak jsou rozložena procenta úspěšnosti: v naší třídě máme dva z té nejvyšší úrovně, a 15 procent žáků dosáhlo pod tu nejnižší, to je lepší než celostátní průměr... A teď si to, milí rodiče, zkuste taky, a dostanete své body, abyste věděli, jak poučeně a spravedlivě mluvit s dětmi, až přinesou své body z "průzkumu" (jenom prosím ne známky! z těch nikdo nic nevyčte, nanejvýš děcku doma nabijou). Ovšem experimentujte jen ve třídách, kde není většina rodičů zběsilých nebo zcela tupých.
Za druhé, co dělat: hádanice o čísla z PISA nevedou konkrétně k návrhům na zlepšení, protože hadači neberou v úvahu to, co se s dětmi dělá ve třídách. Teprve až poučeně vezmeme ty výsledky, analýzy úloh, a propojíme to s dobrou informovaností o tom, jak se tedy u nás zachází s dětmi a četbou ve škole, můžeme uvidět, co by se asi tak mělo začít měnit a zlepšovat. Pokřikem nad ubohými výsledky se dosáhne asi tak málo, jako plánovanými testy páně ministrovými. Dosáhne se jen strachu, možná trestů, a ovšem se vynaloží marné úsilí a promrhá zájem té malé části veřejnosti, která se ještě o školství zajímá. Tedy učitelé by měli hodně informovat rodiče a sebe navzájem o tom, co se děje ve výuce, jak vlastně postupují, jak se ve třídě přečítá a čte v duchu, jak se kladou a zodpovídají otázky k textu, jak se texty vybírají a k jakému účelu a zda ho žáci chápou a uznávají, co a jak se o přečteném ve třídě píše. A kdo to umí, ať k tomu vysvětlení své práce přidá taky informaci o tom, co čeští patnáctiletí neuměli v šetření PISA - jak že on sám k nápravě napomáhá.
Co třetího: nespoléhat na rodinu! Tu k ničemu moc zásadnímu nepřinutíte ani nepřesvědčíte. Tu rodinu,která dokáže chápat argumenty a pracovat pro dítě, obvykle o ničem přesvědčovat nemusíte... A tu, která to chápat nezvládá, nepřesvědčíte ani nepřemluvíte. Proto se to čtenářství a porozumění musí pěstovat ve škole - je to jediný nástroj, který jako národ máme, na to, aby z dětí nevyroslti stejní troubové, jako jsme my sami (tak nějak to před asi 15 lety napsal Tomáš Feřtek v Reflexu). Takže jsme zpátky ve škole. Nehádal bych se o to, kdo je VINEN, ale diskutoval bych o tom, co kdo může napravovat - ať za sebe, nebo za druhé.
|
|