…problém, který se zde řeší, je starý skoro jako škola, a bývá znám jako spor mezi materiální a formální koncepcí vzdělávání. Píše pan Dvořák.
Jestli něco stojí za zkoumání a diskusi, pak jsou to příčiny silného volání po drilu ("povinné osnovy") a odpor k volnému prostoru, který je nutné vyplnit vlastní prací. Píše pan Zajíček.
Ano to je nejzajímavější. Samotné argumenty k věci již byly mnohokrát sneseny.
Já to vidím asi takhle: Všichni jsme zažili dril, protože tak se některé věci ve škole učily a učí, někdy je to i nutné -- třeba násobilka, slovíčka, spousta znalostí, pokud je hlavním či jediným smyslem zopakovat je u zkoušení. Někdo se tomu bránil víc, někdo míň. Všichni ale máme tu zkušenost: ano, takto se lze naučit, že hlavní město Peru je Lima. Je to jasné, buď to umím, nebo neumím. A pokud jsme učili, víme, že k tomu lze přimět v zásadě každého žáka v zásadě v podobném čase. A pak to vyzkoušet. Naše práce učitele přinesla výsledek.
Všichni jsme také zcela jistě zažili něco jako projektové vyučování nebo jinou aktivní činnost, kdy něco děláme a přitom se učíme nejen znalosti, ale i cosi dalšího (třeba analyzovat nebo, chcete-li podle RVP, rozvíjíme své kompetence). Všichni jsme to zažili, tím jsem si jist, někdo víc, někdo míň, ale každý. Až posud jsou na tom všichni skoro stejně. Ale v tomto okamžiku se začnou lidé dělit do dvou „druhů“. Lidé druhého druhu si po dostatečně dlouhé zkušenosti uvědomili, že se cosi naučili (třeba analyzovat). Což je jistě mnohem těžší rozpoznat, než že vím, co je hlavní město Peru. Lidé prvního druhu to nerozpoznali. Lidé prvního druhu prostě nevědí, že je možné „nůž rozumu nabrousit“. Možná proto, že jim škola umožnila málo brousit, možná si prostě broušení nevšimli, nikdo je na to při jejich učení neupozornil. Nevím!
Ale co vím, že na dva druhy se stejně dělí i učitelé. Problém u „broušení nože rozumu“ u žáků je v tom, že to jde mnohem hůř rozpoznat, trvá to dlouho, u žáků je to velmi různé, nikdy to není buď umí, nebo neumí, neumíme to většinou zkoušet apod. Nic z toho ovšem neznamená, že to neexistuje. Existuje! Jen to učitelé prvního druhu nevidí, a tím pádem k tomu také v jejich předmětech dochází méně (začarovaný kruh), ale dochází. Zdá se mi, že bohužel učitelů prvního druhu je víc, dokonce mnohem víc.
Ale pozor, ani trochu neříkám, že lidé prvního druhu nemají „ostrý nůž rozumu“, ale jen to, že prostě nevědí, že se dá brousit, ani jak to broušení probíhá. Přesně to nám přece pan Blažek sděluje, když píše “Navíc mám dojem, že analýzu textu nelze naučit - na to musíte mít zkrátka IQ a hlavně právě ty vědomosti.“ nebo „Navíc z výsledků analýzy textu těžko můžu studenty zkoušet“. Přitom sám analyzuje text jistě velmi dobře, jen si neuvědomuje, jak se to naučil. Takových a podobných výroků najdete v textech lidí prvního druhu dost. Stačí si všímat.
A samozřejmě, že mnozí lidé nejsou zcela vyhranění, jsou i lidé „mezi“.
Pokud si to, co jsem napsal výše, rozmyslíte (nevím ovšem, zda to je vůbec pro lidi prvního druhu možné), zjistíte proč je tento spor „starý jako škola“ a také v podstatě neřešitelný.
A ještě k tomu je možné, že my, lidé druhého druhu zase nemůžeme pochopit jiné věci, které dobře chápou lidé prvního druhu. Pokud by to tak bylo, musíme se pokusit vytvořit dvojí školství – druhého a prvního druhu. S takovým pojetím já nemám problém.
Paracelsus říká: Lidé, kteří si myslí, že všechny plody dozrávají současně s jahodami, nevědí nic o hroznech.
Debata o pěstování hroznů potřebných pro výrobu vína je s lidmi, co znají jen jahody, marná a vlastně i zbytečná. Jediné, co je možné, vzít je na vinici.
A asi je stejně marné debatovat s lidmi znalých hroznů o tom, co nikdy neznají (což bohužel zatím nevím, co je, když to neznám, ale vím, že takové věci jsou).
|
|