Vidíte to tak jednoduše: napsat krásný životopis podle vhodného vzoru, ale v praxi naprosto nepoužitelně. Když si stavbyvedoucí vybírá z party tesařů pár maníků, nečte strukturované životopisy, ale řekne jim, ať mu ukážou ruce a hned si vybere, nejen podle rukou, ale (...to je na delší povídání) a pak se případně zeptá, kdo z nich je vyučený.
Největší neštěstí je, že absolventi většiny oborů nemají vůbec žádnou přestavu o firemním prostředí, vzájemné komunikaci, hierarchii a svém postavení, právech a očekávaných postojích a pokud nejsou po nástupu dobře vedení a zavedení do praxe, tak v tom většinou šlapou jako sloni v porcelánu. Zjednodušeně řečeno, nevědí jak se chovat k šéfům, jaké mají pracovní povinnosti, s kým si mohou tykat a s kým si musí vykat, což vypadá jako marginální oblast, ale zde mnohdy bývají třecí plochy.
Na druhou stranu je mnoho mladých, kteří už během školy chodí na různé brigády, chovají se a pracují zcela přirozeně. Lépe jsou na tom žáci učebních oborů, zvyklí na své mistry (přejmenované na učitele), na zapojení mezi ostatní zaměstnance firmy a na provozní prostředí na odborné praxi, resp. v odborném výcviku na skutečných pracovištích firem a následně i při svém prvním (a dalším) nástupu do zaměstnání.
První věc je prezentovat se při hledání zaměstnání (a návazně při přijímacím řízení) a druhá je prezentovat se už jako zaměstnanec, pracovník, svými znalostmi, dovednostmi, návyky, uměním komunikovat v pracovním styku a ochotou učit se.
|
|