Jiří Kroupa píše: nejsou naším obrazem?
jirka
"Jak jinak se dá udržet ve správné poloze strach, nenávist a šílená lehkověrnost, které Strana potřebuje u svých členů, než tím, že se potlačí nějaký mocný pud a použije se ho jako hnací síly? Sexuální pud je pro Stranu nebezpečný, a tak ho Strana obrátila ve svůj prospěch. Stejný trik provedla s rodičovským instinktem. Rodina se totiž nedá zrušit a oni vlastně lidi povzbuzují, aby měli své děti rádi skoro starodávným způsobem. Na druhé straně jsou však děti systematicky popuzovány proti rodičům a vedeny k tomu, aby je špehovaly a podávaly zprávy o jejich úchylkách. Rodina se tak vlastně stala jakousi prodlouženou rukou Ideopolicie. Nástrojem, jehož prostřednictvím je člověk ve dne v noci obklopen informátory, kteří ho důvěrně znají."
"„Ruce vzhůru!“ ozval se divošský hlas.
Hezký devítiletý chlapec, drzý na pohled, se vynořil za stolem a mířil na něj dětskou automatickou pistolí; jeho sestřička, asi o dva roky mladší, to dělala po něm kouskem dřeva. Oba měli modré šortky, šedé košile a červené šátky, stejnokroj Zvědů. Winston zvedl ruce nad hlavu, ale měl nepříjemný pocit; chlapcovo chování bylo tak zlověstné, že to už nebyla hra.
„Jsi zrádce!“ řval chlapec. „Jsi ideozločinec! Jsi eurasijský špión! Zastřelím tě, dám tě vaporizovat, pošlu tě do solných dolů!“
Najednou oba poskakovali kolem něho a křičeli: „Zrádce!“ a „Ideozločinec!“ Děvčátko napodobovalo bratra každým pohybem. Bylo to trochu děsivé, jako když dovádějí tygří mláďata, z nichž co nevidět vyrostou lidožrouti. Chlapci se v očích zračila vypočítavá zuřivost, viditelná touha udeřit nebo kopnout Winstona, vědomí, že už brzy na to bude dost velký. Ještě dobře že nemá skutečnou pistoli, pomyslel si Winston.
Oči paní Parnosové nervózně těkaly od Winstona k dětem a zase nazpátek. V lepším světle obývacího pokoje Winston se zájmem zaznamenal, že má v záhybech obličeje opravdu prach.
„Ti nadělají kravál,“ řekla. „Jsou zklamaní, že se nemohli jít podívat na věšení. Jenže já mám moc práce, a tak s nima nemůžu, a Tom tak brzy z práce nepřijde.“
„Proč nemůžeme na věšení?“ hulákal chlapec.
„Já chci na věšení! Já chci na věšení!“ vykřikovalo děvčátko a přitom stále poskakovalo.
Winston si vzpomněl, že večer mají být v Parku pověšeni nějací eurasijští zajatci, kteří se dopustili válečných zločinů. Konalo se to tak jednou měsíčně a byla to populární podívaná. Děti se vždycky halasně dožadovaly, aby se mohly jít podívat. Winston se rozloučil s paní Parsonovou a zamířil ke dveřím. Ale neušel ještě ani šest kroků, když ucítil vzadu na krku omračující bolest. Jako by se do něj zabodl rozžhavený drát. Prudce se otočil a zahlédl paní Parsonovou, jak strká syna zpátky do dveří a chlapec si cpe do kapsy prak.
„Goldstein!“ zařval chlapec a dveře za ním zapadly. Winstona však nejvíc zarazil výraz bezmocné hrůzy v ženině našedlé tváři.
Když už byl zase ve svém bytě, přešel rychle kolem obrazovky, usedl ke stolu a stále si třel krk. Z obrazovky už nezaznívala hudba, ale kdosi tam úsečným vojenským tónem s přídechem surovosti popisoval výzbroj nové Plovoucí pevnosti, která právě kotvila mezi Islandem a Fárskými ostrovy.
Napadlo ho, že za zbědovaná žena musí mít s dětmi hrůzostrašný život. Ještě rok, dva, a budou ve dne v noci číhat na projevy její politické nespolehlivosti. Dnes jsou skoro všechny děti hrozné. Nejhorší bylo, že v organizacích, jako byli Zvědové, z nich systematicky dělali malé neovladatelné divochy, a přitom to v nich nevzbuzovalo sklon k tomu, aby se bouřily proti stranické disciplíně. Naopak, zbožňovaly Stranu a všechno, co s ní souviselo. Písně, průvody, transparenty, společné výlety, cvičení s puškami, provolávání hesel, uctívání Velkého bratra – to všechno byla pro ně nádherná hra. Celá jejich divokost se zaměřovala ven, proti nepřátelům Státu, proti cizincům, zrádcům, sabotérům, ideozločincům. Bylo téměř normální, že lidé po třicítce se báli svých vlastních dětí. A měli proč, nebylo týdne, aby Timesy nepřinesly článeček o tom, jak nějaký malý donašeč, který poslouchá za dveřmi – všeobecně se používal výraz „dětský hrdina“ – zaslechl kompromitující poznámku a udal své rodiče Ideopolicii."
"Když byly soudruhu Ogilvymu tři roky, přestal si hrát s jinými hračkami kromě bubnu, samopalu a malého vrtulníku. Když mu bylo šest, byl o rok dříve, na základě zvláštní výjimky, přijet mezi Zvědy; v devíti letech byl už vedoucím skupiny. V jedenácti udal Ideopolicii svého strýce, když vyslechl rozhovor, který podle něho měl nepřátelské zaměření. V sedmnácti se stal okresním organizátorem Antisexuální ligy mládeže. V devatenácti navrhl nový typ ručního granátu, schváleného Ministerstvem míru, který při první zkoušce zabil jediným výbuchem jedenatřicet eurasijských zajatců."
George Orwell 1984
http://www.odaha.com/george-orwell/dilo/1984
Hledejte slovo zvěd.
|
Ale myslím, že žáci jednají podobně. Pokud se nechává učitel vyvádět z míry, snaží se zakrývat své chyby, je pro nekalé úmysly žáků skoro určený.