Jsem několikanásobný rodič muzikálních dětí, tzn. už 12 let s kytarou, 12 let s houslemi a 2x 12 let s pěveckým sborem. Zažili jsme za tu dobu leccos: velmi vlídného učitele, kterého jsem musela pohánět k vyšším požadavkům, hystericky-cholerickou učitelku, která i v mé přítomnosti vulgárně nadávala (vůbec nechápu, jak jsme to mohli tak dlouho vydržet), nejistého učitele, který ani nevěděl, co může chtít a co ne, aby si nás nerozhněval, výborné i horší muzikanty, přísné i nenáročné učitele... Ale NIKDY jsem své názory neventilovala před svými dětmi, řešila jsem to sama se sebou (co je ještě prospěšné) nebo přímo s učitelem. Podporovala jsem děti při cvičení (někdy to bylo o šrám smyčcem v mém obličeji, kdy jsem si říkala: jestli uhneš, můžeš to zabalit

), i když jsem věděla, že se hudbou nebudou živit, ale "jen"

bavit. Oni oba (i my oba - rodiče) vydrželi a stálo to zato (i to dost stálo, vlastně pořád stojí

).
Všechny, které jsem na začátku zmínila, ctím a vážím si jejich práce. Je to dřina a není lehké vybalancovat to "akorát", zvlášť když každé dítě je jiné, jenom talent nestačí, vůle obecně upadá a výsledky se dostavují až po mnoha letech poctivé práce.