Jsem několikanásobný rodič muzikálních dětí, tzn. už 12 let s kytarou, 12 let s houslemi a 2x 12 let s pěveckým sborem. Zažili jsme za tu dobu leccos: velmi vlídného učitele, kterého jsem musela pohánět k vyšším požadavkům, hystericky-cholerickou učitelku, která i v mé přítomnosti vulgárně nadávala (vůbec nechápu, jak jsme to mohli tak dlouho vydržet), nejistého učitele, který ani nevěděl, co může chtít a co ne, aby si nás nerozhněval, výborné i horší muzikanty, přísné i nenáročné učitele... Ale NIKDY jsem své názory neventilovala před svými dětmi, řešila jsem to sama se sebou (co je ještě prospěšné) nebo přímo s učitelem. Podporovala jsem děti při cvičení (někdy to bylo o šrám smyčcem v mém obličeji, kdy jsem si říkala: jestli uhneš, můžeš to zabalit ), i když jsem věděla, že se hudbou nebudou živit, ale "jen" bavit. Oni oba (i my oba - rodiče) vydrželi a stálo to zato (i to dost stálo, vlastně pořád stojí ).
Všechny, které jsem na začátku zmínila, ctím a vážím si jejich práce. Je to dřina a není lehké vybalancovat to "akorát", zvlášť když každé dítě je jiné, jenom talent nestačí, vůle obecně upadá a výsledky se dostavují až po mnoha letech poctivé práce.

Zdravím Vás a hned v úvodu musím konstatovat, že Ken Robinson by z vás měl radost:). Je skvělé, že se ještě v dnešní době najdou rodiče, kteří ve svých dětech podporují kreativitu, přestože vědí, že nikdy nebudou profesionálními hudebníky a, jak píšete, chcete, aby se děti "jen" bavili. Mockrát Vám děkuji za takový názor, skutečně takových není v dnešní době mnoho a jak říká Ken Robinson - dnes bohužel vychováváme vysokoškolské profesory a tělo máme na to, aby přenášelo naše mozky.