Dobrý den milé kolegyně, ráda se představím (když mi poradíte,jak nahrát fotku,tak i takhle
...jsem učitelka v mateřské školce mám za sebou praxi -družina, trochu učení na ZŠ, logopedická třída MŠ, USP-SpMŠ na Kociánce, zdravá MŠ, běžná MŠ.....nejvíc mi sedí MŠ a je fuk, jestli je (prezentuje se)"zdravá" nebo ne. Speciální pedagogiku jsem začala studovat ze zájmu- nějak mě poruchy učení a chování "táhly" dřív, než bylo patrné, že to je o mě a mém učení se, které jsem promítla do svých dětí. No, zkušenost k nezaplacení! Kdo se kdy učil s hyperaktivním a nesoustředěným dyslektikem, dá mi za pravdu, nehledě na neustálou aktivitu a nepozornost při běžných činnostech....jakákoli teorie je na....-tím jsem došla kam jsem potřebovala: k sobě, svýmu nastavení, svým postojům a pocitům- svýmu sebepoznávání a objevování svých nefunkčních mechanismů
...podstatné bylo a je, že postupným přeskládáváním svých názorů a postojů ovlivňuji okolí, takže mi to trvalo dlouho, ale změna je patrná. Kdybych věci nechala na odbornících, bral by syn dodnes antidepresiva či co, padl návrh na zvláštní školu a já bych byla asi v blázinci. Kolečko neurologie, psychologie, psychiatrie, pedagogicko-psychologická poradna bylo opravdu nefunkčním a nic neřešícím kolečkem.V té době jsem byla hodně citlivá na odsuzující pohledy a útoky stran učitelek a ostatních rodičů- hodně mi záleželo na tom, dělat pro své děti to nejlepší- no, bohužel to evidentně nejlepší nebylo, ale člověku to chvíli trvá, než je ochotný VIDĚT a NĚCO UDĚLAT.Všechno chce čas, takže docela rozumím maminkám, které řeší něco podobného a potřebují na jedné straně pochopení, že nejsou špatné (dost jsem se obviňovala) a na druhé straně reálnou zpětnou vazbu, kam to vede...prostě dnes je syn na střední škole, dcera na základce a já rozvedená. Souvislostí je mnoho. Zajímá mě předškolní vzdělávání, protože je to podle mě ZÁKLAD VZDĚLÁVÁNÍ vůbec! Právě v tomto věku mají děti přirozeně chuť učit se a objevovat, hledat možnosti, zažívat zkušenosti co kam vede nebo nevede, jak se u toho cítí, čím tyto situace ovlivňují. A do školy přece jde o to, aby šly s nastavením chuti do učení! No a protože tu zkušenost mám, daří se mi více či méně spolupracovat i s rodiči nebo přinejmenším hledat, jak jinak, aby jejich vztah s dítětem fungoval k větší spokojenosti. Navíc mě to zajímá, protože fungování dětí víceméně odráží fungování rodičů- což jsem nebyla ochotná dřív vidět, natož si to přiznat- no chce to ochotu a odvahu! I já stále objevuju - jak ve vztahu k děte, tak k dospělým. Podstatné vidím v komunikaci a respektování sebe i druhého pohledu na věc! Netvrdím,že se mi to daří vždy, ale zpětná vazba, alespoň ve formě nepříjemného pocitu je rychlá...Helena