Pořád mne to táhne k základní otázce. Protože spory analogické tomu současnému patří v dějinách Evropy k těm nejzajímavějším – Platón varoval jak před existencí, tak před obecným šířením písma – povede to, říkal, k ignorování smyslové zkušenosti, jež jediná je základem moudrosti. Moudrost získaná skrze písmo je pouhá nápodoba moudrosti, jako je písmo pouhou nádpodobou skutečnosti.Středověk řešil svoji virualitu – spor nominalistů a realistů. A Gutenberg přinesl novou galaxii, jak říkají teoretikové komunikace.
Všichni myslím vnímáme, že
je rozdíl mezi užíváním počítače jako jen lepšího psacího stroje, gramofonu, promítačky, tiskáry, knihovničky, fotoalba atd.atd.
a fenoménem internetu (=metonymie pro nedozírné možnosti světové interaktivní sítě). Počítač je pouhé vylepšení, internet je terminální novum (jako bylo písmo, teorie nominalistů, Gutenbergův lis). A když říkáme v naší diskusi technologie nebo IT, já za tím vidím především ten „internet“.
V tomto kontextu vnímám ono přizpůsobit se (technologiím) jako nepřemýšlet (o nich).Přemýšlet o nich znamená vnímat je v kontextech, v nichž existují, a to pokud možno
ve všech rovinách současně. Tak přemýšlím o užívání technologií ve škole jako
o nutnosti vidět dál než na dataprojektor či svou bílou interaktivní tabuli.
Tedy přemýšlím o technologiích
a) na
lokální rovině – což je pro mě (pomůckově pro tuto úvahu) školní třída,
b) na
komunitní rovině – což je pro mě (...) škola,
c) na
obecné rovině - což je pro mě (...) naše republika, naše Evropa, svět.
Zdá se mi, že
působnost IT lze pozorovat v každé výše popsané rovině jako
1. pozitivní, a to aktivně nebo pasivně,
2. negativní, a to také aktivně nebo pasivně.
Exempla ad 1
- ve školní třídě vidím jako
pozitivní aktivní působost užívání takových věcí, jako je „výslovnostní“ web forvo.com; ten nám umožní nejen učení se živé „domorodé“ fonetice desítek jazyků, ale především aktivní vstup do učení druhých (to dnes nic jiného než internet neumí). Sem také patří třídní chat, jenž mě ušetří mnoho času při běžné školní agendě se žáky. Atd. Atp.
Pozitivní pasivní působnost vidím v užívání netových textů, fotografií, encyklopedických a výukových databází apod. (pasivní proto, že do nich přímo nevstupuji). Atd.
I na rovině komunitní a hlavně obecné si lze myslím snadno představit podobné věci – člověk zvyklý na pozitivní aktivní působnost např. nepůjde volit, aniž by předtím nevyužil technologií k zevrubnému porovnání minulých programů a plánů polit. stran s jejich „současnými“ záměry a nepoložil aspoň elektronicky pár otázek jejich vůdcům a kandidátům – tak to dělají všichni aktivní příznivci technologií, ne?
Exempla ad 2
–
negativní aktivní působnost ve třídě vidím jako učitel v osvojení schopnosti
nekritického ztotožnění s kopií namísto vyhledávání a interpretace originálu (Stačí mít Desatero v mobilu, není nutné mluvit s muslimem, vygooglím si ho, není nutné číst knihu, přečtu si o ní diskusi nebo se podívám na film; zkrátka zaměním obtížné hledání významů „díla“ za (aktivní) přijímání jeho standardizované interpretace).
Na obecné rovině pak jsem schopen snadno zaměňovat skutečné existence za ty virtuální (= nejsem schopen mít děvče/kluka, protože nejsem schopen opustit virtuální družky/druhy – psychologické poradny se začínají zvolna zaplňovat lidmi neschopnými být bez "online 24/7"). Nejhorší příklad pak je přímé vytváření virtuálního krimináního činu (a že těch možností je... ).
Negativní pasivní působnost spočívá
v získané neschopnosti kritického přejímání pramenů – věc neexistuje, protože není na googlu (
Nemohl jsem si to přečíst, když to není na netu).
A stejně tak
existuje, protože
je na googlu – třeba půjčka na exotický zájezd (ale moje budoucí platební neschopnost tam není – proto neexistuje). Nebo mimořádně levná hypotéka na dům. Nebo pořádkumilovní, slušní a pracovití vlastenci, kteří už mají dost toho cizáckého ksindlu mezi námi.
Na tohle myslím, když čtu
Ing. Bořivoj Brdička, Ph.D. píše:
Sám jsem už mnohokrát (...) vyjádřil názor, že bych byl ochoten v referendu o celosvětovém zákazu užívání technologií hlasovat pro.
A ještě něco
Mgr. Zdeněk Sotolář píše:
Nesmíme si namlouvat, že se něco někam hne. Rozhoduje se jinde. Hlavně bez nás.
Ale je dobré, když si člověk může říct
Aspoň jsem to (...) zkusil.