|
Před několika měsíci – na počátku dubna – jsem se tu chtěl díky panu Sotolářovi zamyslet nad otázkou, proč je ve školní praxi (valenční) syntaktická terminologie založená na (velmi zjednodušeně řečeno) chápání vět jako podmětových a bezpodmětových (dále jako VP a VBP) lepší než tradiční vidění věty jako dvoučlenné a jednočlenné (dále jako VDČ a VJČ). Nemyslím si totiž, že by šlo o výrazy takříkajíc synonymní. Myslím si, že jejich volba – a samozřejmě vše s ní spojené – důležitým způsobem ovlivňuje popis jazyka a jeho fungování – a tím i výuku o větě, řeči, textu.
Terminologie VDČ a VJČ totiž jednak neodpovídá dobře na zásadní otázku Co je srdce (jádro, základ…) věty, a dále vnáší do hry mírně řečeno zmatek. Nejprve vyvolává představu, že srdce věty je jakési manželství z rozumu, dvoučlenný vztah podmětu a přísudku – vždyť se mu dokonce říká základní skladební dvojice. Ale co je tedy pak ten základ, to srdce? Podmět? Přísudek? Pojem „základní skladební dvojice“ budí nadějnou představu, že následky mají příčiny, a v učebnicích to opravdu tak vychází:
Dívky tancují.
Chlapci zpívají.
(Dívky vykonávající děj v přísudku jsou později Nadané a tancují S chlapci a Radostně a Odpoledne a Polku a V kole a Rády a jsou Členky tanečního kroužku atd., s Chlapci v podmětu je to jistě podobné.)
Později ovšem mládeži do kola Sněží a prší, musí tedy ke slovu přijít osamělý základní člen věty jednočlenné (Pane učiteli, a to je něco jiného než přísudek?!). Šťouralové, kteří namítají, že přece Jé, ono prší!, případně Hele, to sněží!, jsou s různou mírou vkusu, a jistě v zájmu pořádku a dobré věci, umlčeni. Zelená je teorie, šedivý strom života! Zvláště šedivá je ta omšelá cedulka na dveřích tanečního sálu Taneční sál (Paní učitelko, a to je věta, nebo není? Vždyť stojí sama o sobě, dokonce vyjadřuje myšlenku, ale není tam tečka… Tak je to věta?) Řešení je jednoduché – pokryje ho další žákům jistě snadno srozumitelný termín větný ekvivalent.
Je to tedy skutečně úplně docela prostinké – základem věty je základní skladební dvojice nebo základní člen věty jednočlenné, případně tu je ku pomoci větný ekvivalent. Zkuste k tomu ještě přihodit třeba pojem podmět nevyjádřený, neurčitý, všeobecný… Otázce K čemu mi to všechno jako má být? se vůbec nedivím a nechtělo by se mně na ni věru odpovídat.
Pokusím se nyní vysvětlit, proč považuji terminologii spojenou s výrazy věta podmětová a bezpodmětová (VP a VBP) za lepší – protože vede k pochopitelnějšímu a praktičtějšímu výkladu toho, jak funguje jazyk, a to nejen v textech, ale hlavně a především v promluvě, v živé řeči.
Pojmy VP a VBP říkají, že existují věty s podmětem, a věty bez podmětu – a vhodně tak ukazují, že jestli tu existuje něco větotvorného, podmět to tedy nebude. Ano, bude to samozřejmě přísudek; to je element, který časem a slovesným způsobem vdechuje větě život (tedy něco se událo nebo děje či uděje a něco tomu ději bude podmínkou, nebo ne, případně bude děj rozkazem vnesen „zvenčí“).
Snadno můžeme studovat, kdy je podmět jenom neznámý, ale lehce poznatelný, a kdy je to věc nesnadno uchopitelná – a věta je pravděpodobně bezpodmětová (A je nám najednou mnohem lépe, že?, i když nevíme, Kdo nebo Co je nám lépe).
A tvrdím, že se také mnohem lépe vysvětluje, že onen slovesný větotvorný čas a způsob přísudku může být nahrazen nepodmíněnou přítomností – tedy prostě souvislostmi, jež je nahradí. Čili ano, jistě, mohli bychom mít na dveřích napsáno Tady je taneční sál. nebo Tady sídlí třída VII. B., ale není praktičtější prostě počítat s tím, že cedulka na dveřích školní místnosti to říká sama jasně?
Odtud lze pak plynule přejít k dalším termínům – výpověď (jednoduchá definice může například říci, že výpověď je věta pronesená či zapsaná v určité situaci a s určitým záměrem) a elipsa – výpustka (vypuštění větného členu/členů patrného z komunikační situace či záměru mluvčího/pisatele – např. (Tady sídlí třída) VII.B).
Především s elipsou přichází to nejtěžší a nejzajímavější – zkoumání skutečné komunikace skrze výpovědi takříkajíc v akci. Se všemi elipsami, se všemi verbálními i neverbálními participanty (herci) modelujícími záměr komunikace (a se všemi možnostmi pro pasivní i aktivní cvičení).
Tedy pracujeme se základními pojmy přísudek – věta (podmětová, bezpodmětová) – záměr a situace – výpověď – elipsa. „Větné rozbory“ pak mohou být nejen snadnější, ale také smysluplnější a snad i zábavnější v tom lepším smyslu slova.
A ještě tu mám jednu velmi důležitou a související věc.
Podívám-li se do učebnice, kterou v sekundě užívám, čtu zde, že „… podle postoje mluvčího rozlišujeme věty oznamovací, tázací, žádací (rozkazovací, přací)“, přičemž poněkud záhadný pojem postoj mluvčího tu není nijak blíže vysvětlen, čili žák může mít oprávněný dojem, že jde o nějakou další „abstraktní“ klasifikaci sloužící k jeho trýznění. A přitom jde o zcela zásadní posun od abstraktních vět ke konkrétním výpovědím! V učebnici by dle mého měl být obrázek slavobrány a fanfár a nápis Tudy vcházíme do živého jazyka!!
Čtu s žáky o postojích mluvčího a říkám jim Dobře, a kam máme vecpat věty typu Jak to se mnou mluvíš?!? Ten tvůj tón!! A slůvko prosím by neškodilo!!!
1) Jak to se mnou mluvíš?!? – Je to jenom otázka? Je to vůbec otázka – tedy chce mluvčí opravdu znát odpověď? Žáci z praxe vědí, že mluvčí tedy opravdu znát odpověď nechce.
2) Ten tvůj tón!! – Věta rozkazovací to asi nebude, tedy oznamovací… ale co ty vykřičníky?
3) A slůvko prosím by neškodilo!!! – Věta je jaksi podmiňovací, ale není to spíše rozkaz…?
Žákům jsem vysvětlil, že to sice v jejich učebnicích takto obvykle chodí (tedy že známe věty jenom oznamovací, rozkazovací a tázací), ale že existují i jiné klasifikace, které se snaží postihnout nejen intonační schéma, ale šířeji postihnout i záměr, s nímž jsou „věty“ pronášeny, a změněny tak ve výpovědi. Nabídl jsem jim tuto otevřenou sadu s tím, že si mají zapamatovat princip výpovědi a pouze několik příkladů těchto komunikačních záměrů (kupodivu si jich pamatují celkem dosti):
- sdělení, oznámení, tvrzení, hlášení
- rozkaz, příkaz, výzva, prosba, instrukce, návod, návrh, rada
- otázky (tady naše učebnice nabízí dostatečnou tradiční trojčlennou klasifikaci)
- slib, závazek, nabídka
- dovolení, souhlas, neochotný souhlas (tohle se žákům moc líbilo), rezignace, odmítnutí, nedovolení
- varování, výstraha, výhrůžka
- výtka, výčitka, poděkování, pokárání, pochvala, blahopřání, uznání, kondolence
- křest, pojmenování, odsouzení, organizační formule
A pak už může následovat zábava – třeba proměňte větu Už bude konec hodiny ve výpověď, a to ve
– výhrůžku,
– otázku,
– kňouravé zaškemrání,
– nešťastný povzdech,
– šťastné oznámení…
A zkoumání toho, co všechno se na stavbě výpovědi podílí, na co si dávat při komunikaci zvláště pozor, jak pracují esemesky či reklamní slogany…
atd. atp.
Ajaj, nějak se mi to rozrostlo nad mez diskusního příspěvku...
|
|
