Možná se opakuju, jestli jsem to tady už psal, pomiňte to a promiňte to...
Ale krásný zdroj básní pro žáky i pro Vás je určitě ten almanach Nebe-peklo-ráj. Tyglík české poezie pro děti 20.století (ed. P.Šrámek, Praha, Albatros 2009) I s krásnými ilustracemi.
ro učitelky z 1. stupně (ale možná i z druhého?): pramáti inteligentní výuky češtiny Květa Taubenhanslová psávala v sedmdesátých osmdesátých letech s dětmi ve venkovské třetí čtvrté třídě "krásné věty". Znáte to, kolem prosté větného výpovědi nadělaly děti spoustu okrasných doplnění (žádný větný rozbor, ale sbor ). Jistěže děti tam nastrkaly kdejakou kýčovitou veteš ze špatných čítanek, ale to v jejich věku nevadí! A učily se hledat své vlastní krásno - v obsahu i ve slovech. A právě tu získává čtení poezie pro dítě, dosud neznalé krásy poezie, smysl: abychom viděli, jak se to krásno vlastně dělá, jak to dělají profíci.
A jiní učitelé s dětmi okouknou básně s volným veršem (právě ty rýmy totiž nebezpečně omezují nápad, myšlenku a vyjádření, když nás mezi básníky ještě nikdo Nezval), když se rozhodnou, že budou psát o něčem, co dětem hýbe osrdím nebo žlučí. Děti se ještě dlouho nedokážou vyjádřit precizně (některé až do smrti...), ale intuitivně mohou ze sebe vydolovat leccos úžasného. Když jim chybějí slovíčka (většině, jako těm dospělým), potřebují si pro ně sahat k profíkům - ochutnávat slova třebas od Reynka: Kopce jsou lysé, / sníh hoří. / Po nebi honí se / hvězd sršící tchoři. // Sníh tiskne se na dům, / lká potají. / Zahradám a sadům / rty modrají. // Ledová noc, jasná, / tříkrálová. / Kdo můžeš, čti, žasna / žhavá slova. (báseň Mráz) - To je co? Ani se mi nechce v tom podtrhnout lysé, sršící, lkát, potají, nebo i modrají.

Děkuji za další konkrétní "návod k použití". Teď už si umím představit, jak na to.

Pane Zajíčku, smekám až k zemi. JP

Dovolím si trochu otázku od ďáblova advokáta .

Neexistují přeci jen témata v češtině, která jsou sice obsahem RVP a našich ŠVP, ale reálný smysl pro žáky nemají?

Chtěl jsem sice původně napsat něco o smyslu náhledu do literární historie, ale odpovím na citovanou otázku. A není to tázání advokáta diaboli, je to zájem zcela legitimní.

Vlastně se ptáme Co je to ten reálný smysl?

Většinou se otázka formuluje slovy K čemu to budou/budu potřebovat?Jsou věci, o nichž jaksi nepochybujeme - např. trivium neboli čtení, psaní a počítání. A pak jsou tu věci odtažitější, např. k čemu znát historická data nebo soustavu měkkýšů či teorii atomů. Kdesi výše jsem napsal, že školu chápu jako místo pro inspiraci. Je jednou z hlavních povinností učitele představit žákovi věci svého oboru tak, aby pochopil jejich souvislost s naším světem a se svým životem. Čeština je jedním z oborů, kde se žák vedle věcí ryze praktických velmi může naučit umění abstrakce. Čili být nad věcí, být od ní odtažen, vidět ji z různých úhlů - a tak ji umět lépe a přesněji např. popsat a pochopit a vysvětlit. Pomoci sobě i jiným zvolit věci ne špatné, ale dobré. I když se může zdát, že je toto umění abstrakce zásadní hlavně pro lidi vědy, je zásadní pro každého, kdo se nechce nechat zavalit, utopit v miliardách konkrétních věcí, zážitků, pocitů (máloco je dnes naléhavější problém). Např. tolik promýšlená čtenářská gramotnost je především věcí schopnosti abstrahovat a abstrahované formulovat. Pročpak asi pánové Holmes a Einstein tak rádi hráli na housle?

Češtinář může učinit zbytečným vše, co se jeho oboru týká, když žáka naučí nelásce nebo rovnou nenávisti k jazyku a literatuře. To se může stát vždy, když je výuka nástrojem trýznění, nikoli poznávání (v širokém smyslu slova). Nástrojem samoúčelným, kde onen samoúčel může být jen nějak zabít čas oboustranně nesnesitelné hodiny. Což může nastat lehce vždy, když pořádně nevím, proč vlastně o věcech učím.

Čili pro začátek stačí položit si vždy otázku - K čemu jim toto téma může být inspirací? Jaký problém jim může pomoci vyřešit? K čemu budou kompetentní, když věc zvládnou?

Když si dokážu srozumitelně odpovědět, je naděje, že téma a jeho výuka bude mít reálný smysl. Když si odpovědět nedokážu, pak reálný smysl pro mě nemá - a tím méně jej bude mít pro žáky.

Omlouvám se všem, kteří takové úvahy mají dávno za sebou a jsou pro ně banální všedností.

Myslím, že je dobré si to stále připomínat. Vždyť upadnout do stereotypu je tak snadné a často si toho všimnou ostatní dřív než já sám
Souhlasím s vámi naprosto a jen dodám, že leccos se dá udělat přitažlivě tak ,aby děti cítily, že to k něčemu je. Např. scénky z knih (s výraznými rysy, např. Nestroy) hrát v různých polohách, volit různé verbální (koncentrace různých slovních druhů se výrazně mění, slovosled taky...) i nonverbální prostředky, ostatní reflektují a učí se tím rozumět lidem kolem sebe...
Ve vláknu o stolních hrách je nápad s hrou Aktivity, to je ideální důkaz, jak je třeba umět se rychle a výstižně vyjadřovat. Nebo hra na právníky - obžaloba vs. obhajoba atd.

Tak nad tímhle uvažuji pořád, bohužel docela často narážím na hranice toho, zda já dobře chápu, proč učím češtinu. Někdo totiž vidí abstrakci při výuce skladby jen v obhajobě jakéhosi logického myšlení. Jenže si pokládám otázku, co je na tom tak logického, že to stojí za učení?

Dnes jsem připravila pro sedmáky krátký textík, ve kterém se objevil jen přísudek jmenný se sponou. Takových cvičení je samozřejmě mnoho, ale žádný ucelený text, ve kterém by sami určili, co je v textu nápadného a nevhodného. A pak se pokoušeli najít náhradu v přísudku slovesném. V takovém cvičení smysl vidím, protože poskytuje návod na přesnější vyjadřování.

Jsem zvědavá na tu literární historii. Tuším, že se budeme v názorech rozcházet.

Ke scénkám: pociťuji averzi k dramatickému zpracování. Aby bylo úspěšné, museli by žáci umět interpretovat umělecké dílo. Samostatně nebo s učitelem. To si myslím, že často schází. Přitom smyslem samotným se mi zdá spíš interpretace při čtení. Interpretace dramatická je nadstavba (vlastní interpretace, stejně jako recitace), ale jako takovou by ji žáci měli pochopit. (Když naposledy kolegyně navrhla dramatické zpracování Herakla, strávila jsem nad intepretací 3 - 4 stran textu 3 hodiny.) Nejsem úplně proti, jen si myslím, že na hraní v různých polohách sama nemám.

Jsem ráda, že alespoň touto diskuzí bojujeme proti stereotypu.
Díky za příspěvky.

Myslím, že zrovna dramatizace výrazně češtinu přesahují. Příliš často se automaticky spojují s češtinou. Jistě, jsou to příběhy, jsou to třeba verše - ale divadlo a literaura jsou pořece jen dva světy. Odlišné a samostatné.

Myslíte, že ani hlasité čtení nepatří do češtiny? Dramatizace neznamená, že se hraje profesionální divadlo, ale třeba se jen "čtou" scénky. Důležitá je dikce a v první řadě porozumění textu.