Pokud je důležité porozumění textu, tak asi patří. Jestli to umíte, tak vám závidím. Možná je to cesta, kterou bych se měla vydat.

K dramatizacím, dramaťárně:
Své student(k)y učitelství, hlavně z 1.stupně, musím dost přesvědčovat, že v přípravách na hodiny literární výchovy si nemají zabírat čas tzv. dramaťárnou. Tou nemyslím opravdovou přípravu dramatického zpracování textu, ale takové to školní velice časté tajtrlíkování. Děti si přečtou ze Starých pověstí o Bivojovi a pak hupky dupky "udělají živý obraz", a to tak, že hned po dočtení dostanou zadání typu "a teď uděláme živý obraz". Jediné myšlení v tu chvíli je ten spor o to, kdo že bude Bivoj a kdo to prase. To NENÍ literární výchova (ani dramatická), to je nám jasné.

Ale literatura a drama nejsou dvě věci, jak výše někdo uvedl! Drama je součást literatury, a ta náležitost dramatu sub literaturu není nic vedlejšího: totiž literatura/slovesnost je v próze a poezii závislá plně na slovech (proto slovesnost!), která z papíru doléhají čtenáři do oka a mozku, a až pak na slovy vytvářených představách vnímatele.
Kdežto v dramatu ta slova existují nikoli na papíře, ale jsou na vnímatele vypouštěna přímo z pusy té či oné postavy, jako by postavy byli fakt lidé (náhodou zrovna ti herci našeho divadla).
Jenže obojí jsou to hlavně slova. Teprve pantomima a němý film jsou jich zproštěny.
Kdyby žáci ve škole sledovali (třeba z DVD) INSCENACI některého dramatu, a bavili se o tom, jak na ně působila gesta Mistra Jana Husa, nebo jak rozuměli tomu, že Nora tak hystericky pobíhala sem a tam po jevišti a že ten klavír byl asi desetkrát tak dlouhý než normálně bývá, to by asi studovali divadlo a nikoli literaturu. (To by taky nebylo nic špatného, ale kde vzít ten čas?)
Učitel nemůže každou hodinu literatury provádět s dětmi dramaturgii - výběr dramatu k provedení, ani inscenaci (režii, scénografii, techniku). Ale ten mezičlánek se realizovat dá dost často. V cizině se tomu říkává "reading theatre", já bych to nazýval prostě "rozhlasová hra". Není to žákovo předčítání z čítanky z lavice, ani učitelovo pěkné předčítání od katedry nebo z čtenářského křesla.
Je to opravdové nastudování textu, jaké by bylo pro rozhlasovou četbu někde nas Vltavě (ČR 3). Jen se nedává čas na šití kostýmů nebo malování kulis. Ale pochopit precizně, co ty věty znamenají, co asi postava jimi sledovala a co pociťuje, a taky jak to má pocítit náš posluchač čili čtenář, to už je velká přípravná literárněvýchovná práce. Samozřejmě si nebudeme trhat vlasy, když naši osmáci pak to "vysílání" provedou s řadou nedostatků pro jejich věk docela normálních.

Aby se to zvládlo časově a trpělivostí žáků, je lepší si nevybírat velké scény z dramat, ale předčítat tou "rozhlasovou hrou" nějakou epickou báseň, ne úplně starou, protože jazyk třeba Macharův by žáky jen odradil. Ale např. některé Skácelovy Uspávanky se dají rozdělit ve více hlasů. Anebo Macourkovy staré kratičké kousky z Živočichopisu. (Ty nejsou docela pro malé děti - vždy je tam kousek legrácky pro dospělejšího.) Pro malé by byly kousky z Macha a Šebestové - vždyť to byly večerníčky, na pár minut.
Takové předčítání (není zpaměti jako na divadle!) by bylo nejlepší ve "studiu" - jako má herec "kostýmový pocit", může žák mít "studiový pocit", když nebude dřepět při vysílání k spolužákům jen v lavici.
Učí se tím mluvit nahlas (musejí vytočit nahoru svůj "volume" na celou třídu), učí se tím nedrmolit a nekuňkat, a taky přiřadit k obsahu a smyslu textu hlasový výraz, tempo, dynamiku.

(Ostatně naučit žáky snášet vlastní hlas v nahrávce by vůbec nebylo špatné. V jejich MP3 bývají mikrofony, a pak se to dá pustit přes bedýnky u počítače. Ale to není hlavní cíl u "reading theatre".)

Ptávám se studentek učitelství, kolik z nich tohle ve škole někdy provozovalo, a kolik z nich spíše pravidelně. Tak malá čísla ani neznám.

Ale literatura a drama nejsou dvě věci, jak výše někdo uvedl! Drama je součást literatury, a ta náležitost dramatu sub literaturu není nic vedlejšího: totiž literatura/slovesnost je v próze a poezii závislá plně na slovech (proto slovesnost!), která z papíru doléhají čtenáři do oka a mozku, a až pak na slovy vytvářených představách vnímatele.
Kdežto v dramatu ta slova existují nikoli na papíře, ale jsou na vnímatele vypouštěna přímo z pusy té či oné postavy, jako by postavy byli fakt lidé (náhodou zrovna ti herci našeho divadla).

Tož děkuji za přednášku. Ale já psal, že DIVADLO není totéž co literatura. Divadlo je předvádění a to už není literatura, i když se předvádí literární předloha.

Divadlem ve škole se zabývám docela dlouho, vedl jsem mnoho divadeních skupin a napsal pro ně řadu her. A ta zkušenost mi vždy potvrzovala, že divadlo je velmi pracná záležitost, kterou jsem právě proto nemíchal do výuky - čili žádné "scénky" v hodině (=žádné polotovary, které takřka nikdy nikomu nepřínášejí divadelní radost).
Zcela však podporuji užitečnost dobrého, chceme-li dramatického čtení - tj. vědět, jak správně "česky" vyslovovat či kam patří slovní a větný přízvuk. Vědět, co je to síla hlasu. Vědět, jak pracovat s barvou hlasu. Nestydět se mluvit hlasitěji a temněji jako Dospělák a mírně a měkce jako Dívčinka. Jak držet part Vypravěče. Kdyby všichni žáci po hodině např.věděli, že přízvuk je na předložce a spisovná výslovnost je sem, nikoi jsem , pro začátek by to jistě stačilo.

Co se z divadelního provozu dá myslím s úspěchem dále použít, to je práce se základními body dramatické linky textu - tedy úvod, zápletka, její vrchol, obrat a rozuzlení. Žákům to lze vyložit dobře na pohádce, kterou zná každý - třeba na Červené Karkulce či Perníkové chaloupce atd. A žák kupř. v sedmé třídě už ví něco o popisu, charakteristice, vyprávění; a tak může dostat zadání - Napiš námět na dvadelní hru, který by splňoval nároky na dramatický děj! A mohou to činit skupiny ve třídě, které po připomínkách dostanou námět zpět do ruky a napíšou podle něj scénář. Zadání - nesmí být dlouhý!, tj. tak do 4 stran A4, aby se to vešlo řekněme do 15 minut divadla na scéně. A kdo chce, může svoji hru skutečně začít zkoušet - a ti nejvytrvalejší to skutečně dotáhnou do premiéry, na niž jistě přijdou i spolužáci. Moje zkušenost je taková, že z pěti skupin dospějí do premiéry zhruba dvě.

Ale daleko důležitější je, že si všichni zkusí vymyslet a zformulovat námět, tedy zápletku atd., postavy, dialogy, scénické poznámky - čili uplatní (doposud možná izolované) znalosti ze slohu. A lépe porozumí tomu, jak funguje nejen drama, ale i epika obecně.

Další věc je ovšem možnost využít praxe dramatické výchovy (jako zvláštního (školního) obrou), případně poetoterapie - ale to je zase na jiný příspěvek.

Když přemýšlíte nad syntaxí a výsledkem je příprava Vašeho souvislého textu, v němž sedmák vidí nevhodnost nahromaděného přísudku jmenného se sponou, je to pro mě důkaz uplatnění schopnosti abstraktně uvažovat nad tím, k čemu je výuka skladby. Mohla jste si vybrat nějaké cvičení Určete přísudek takový a makový a hotovo tečka. Ale výsledkem Vaší (abstrahující) úvahy, totiž K čemu to má být???, je konkrétní práce pro žáky, směřující k dovednosti přesnějšího vyjadřování.

A to jsem měl na mysli, když jsem mluvil o abstrakci a jazykové výuce.

Že má být výklad o skladbě hlavně příležitost pro ryze praktické věci, o tom jen na tomto fóru psal dobře O. Hausenblas (17.2.). Pokusím se na několika příkladech ze své praxe ukázat na spojení syntaktických úkolů s jinými, různě "užitečnými". Bude to taková narychlo spíchnutá směs. Základem té směsi je pořád to jedno - učit se porozumět a učit se vyjadřovat. A omlouvám se všem autorům, z nichž kradu a necituju

1. Kalambúry neboli slovní hříčky - pracujme s paronomázií čili Vezměme si podstatné jméno a udělejme z něj sloveso, třeba SLEPICE - SLEPOVAT; najděme k nim předmět a utvořme větu - Slepice slepují slepýše. Váha může váhat, voda vodi, kupa bude kupovat...
Výsledkem může být zábava, ale taky základy slovotvorby, přísudek, předmět... a koneckonců i kalambúr.

Nebo polysémie - Dokážeme utvořit větu podobnou slavné větě Vřelá slova by neměla pálit?V čem je její efekt?
Aktuálně by se hodila i věta pracující s homonymií Velice brzy se ukáže moc reforem.Zkusíme určit větné členy, a tak "vědecky" popsat tuto hříčku? Proč si nezahrát na lingvisty? To se ve škole může.

Podobně lze pracovat třeba s variacemi na různé figury.

2. Styl dívčích románů (volím pro zjednodušení tenhle žánr, ale platí víceméně pro každou paraliteraturu): Podívejme se na pár stránek; není nápadné, že se tu obvykle vyprskne pobaveně, ptá se rozmrzele, tváří se tajuplně, usmívá se mimoděk, hlesne se tiše, pokrčí se rameny, odvětí se suše, polkne se namáhavě a vzdychá se ustaraně? Jak to vypadá, takové věci? Zkusíme ta příslovečná určení nahradit něčím nápaditějším, třeba tak, že místo "slova" utvoříme rovnou celou "větu"? Dokážeme ta příslovečná určení předvést naživo (tři minuty ve výuce pro divadlo - proč ne?)?

3. Styl "Vančura" - vhodná ukázka Vančurových souvětí a úkol Rozmotáte to? Převedete do jednoduššího jazyka? Proč to ten Vančura takto psal? Má to nějaký efekt?

3. Styl "zákon, vyhláška, nařízení" - zadání lze formulovat de facto stejně Rozmotáte to? Převedete do jednoduššího jazyka? Proč to ten autor takto psal? Má to nějaký efekt? Lze najít slovo, které vsunuto do textu zcela mění jeho význam?

Nemusím dodávat, jak jsme na tom obecně se schopností tvořit, číst a vnímat zákony...

4. Styl publicistický - pořídit si jednou noviny a pracovat jen s názvy a třeba perexy, to vydá za mnohé. Ale chce to dobrou přípravu. Pro začátek stačí hledat nadpisy (apod.) typu Policisté se omylem zatčeným omluvili. Tento titulek jsem si půjčil od J. Kostečky z jeho učebnice Český jazyk pro 3. ročník gymnázií, SPN 2002. Je to sice učebnice středoškolská, ale pro inspiraci a přípravu ji rozhodně doporučuji.

P.S. DÚ - Do tohoto textu jsem vložil jedno stylisticky velmi nevhodné vyjadření... Najdete jej?
(ovšem možná spoustu dalších nezáměrně).

Přesně tak: žádné divadelní polotovary. V tom se nás pár diskutujících shodne.

Můj tip na stylisticky nevhodné vyjádření: "Že má být výklad o skladbě hlavně příležitost pro ryze praktické věci, o tom jen na tomto fóru psal dobře O. Hausenblas (17.2.)."

A prosím jen přispívejte dál. Nápad s Vančurou mě překvapil. Vaše nápady jsou inspirativní.

Mimochodem včera jsem rozplétala část jisté diplomové práce: "Současná legislativa neumožňuje na základě popření otcovství – u dětí občanů České republiky, které na základě účelového vepsání občana České republiky do rodného listu získaly občanství České republiky, pozbytí státní příslušnosti České republiky. Změnou zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky v § 13, kdy by bylo vhodné přidat další z důvodů, kdy může dojít k pozbytí státního občanství České republiky, a to z důvodu zrušení otcovství občana České republiky." Chápete to???

Krásné nápady, jen co je pravda!
A jakoby nám vzniklo podtéma dramatizace v hodinách češtiny, co říkáte? Vyčerpali jsme téma, nebo si pro radost založíme téma samostatné?

Na tomto portále je zachycená na videu velmi podařená hodina, která využívá prvky dramatické výchovy: http://clanky.rvp.cz/clanek/o/g/9679/VI ... -SOA.html/
Můj názor je takový, že pokud někdo chce využívat v hodinách metody dramatické výchovy, musí si projít speciálním vzděláváním...

Velmi souhlasím. Dramatická výchova je dost složitý obor, který může v rukou poučeného mnohému pomoci (a naopak). Velmi dobré je i školní divadlo (a samozřejmě se dramatická výchova se školním divadlem může prolínat, případně můžou spokojeně existovat vedle sebe).

Paní Ludmilo, znamenám si 1*!

Jo, chápu. Ale může to být pěkné stylistické cvičení na překlad do "lidštiny". Mimochodem: sepisovala jste někdy protokol s příslušníkem? To jsou lahůdky! To snad ani není v korpusu.