Téma je míněno trochu nadneseně. Často totiž pátrám po smyslu výuky toho kterého tématu, v mluvnici i literatuře. Četla jsem tu pár nesmírně inspirativních nápadů: TADY a TADY (Stanislav Zajíček)
Stále si ale myslím, že samostatně nejsme schopni všichni vědět všechno, takže bych Vás všechny, které trápí stejný problém, chtěla poprosit o konkrétní příklady k tématům, na které už jste třeba sami přišli. Obsah diskuse mohou tvořit různé "jevy".

Dnes jsem třeba přemýšlela, jaký smysl má učit podmět. Jak vysvětlím žákům, že to není jen zbytečný jazykovědný termín. K čemu konkrétnímu jim v životě bude užitečný? Např.

• použití v pravopisu
• nutné vyjádření podmětu v cizím jazyce (konkrétně jsem připravila věty na překlad do němčiny i angličtiny)
• směšnost vět, u kterých je nejasný podmět
• v jakých případech je nutné vyjádřit podmět,který by normálně byl nevyjádřený
• jak pracovat s podmětem (a předmětem) ve vlastním vyjadřování
  (Např. změna postavení slova v pozici předmětu: Má vlnité vlasy. Vlasy se jí vlnily k ramenům.)
• ??? příklad z literatury?

A ještě jedna poznámka. Setkala jsem se s tím, že učitelé propojují mluvnici a literaturu tak, že "přece u každého textu můžete udělat rozbor - slovních druhů, větných členů..." Ale takové spojení vnímám jako bezduché, uměle vyvolané a bez návaznosti na smysl toho, co se snažíme učit.

Mně se nejlíp osvědčily ukázky (většinou je vymýšlejí žáci), jak se změní smysl věty, když se zamění větné členy. Z toho je patrné, jak důležité je umět je rozlišit. Také je potřeba umět se správně zeptat.

Děkuji. Máte nějaké konkrétní příklady?

Ve výuce větných členů se určitě promarní mnoho zájmu a času dětí tím, že je nutíme určovat ty větné členy. Ještě ani neumějí dobře rozpoznat, které slove ve větě ke kterému patří, a to je přece pro nějaké určení (například přívlastku, 4.třída?) zásadní. Úplně by stačilo, nebýt nerozumných požadavků vyšších stupňů školy, kdyby děti spolehlivě spatřovaly ve větě dvojice slov sepjatých navzájem proto, aby jedno upřesňovalo význam druhého (jedno podává podrobnou informaci o tom druhém):

Ve výuce členů, větných členů, ve výuce se promarní, určitě se promarní, promarní se mnoho (pozor, to je ta divná, převrácená syntax u několika číslovek číslovek!) mnoho zájmu...

Ale učit to takto je nesmysl! Ani učit rozbor správněji od určitého tvaru slovesného, a k němu dohledávat, co ho ve větě upřesňuje, co o něm doplňuje podrobnosti, ani to není dost pro většinu dětí snesitelné - nevidí smysl. ALe když mají něco vyjádřit, hlavně napsat dost souvisle, solidně, aby to mělo hlavu a patu, a aby tomu druhý rozuměl, tehdy uvažujeme,

a) jak něco jasně a úderně tvrdit,
b) jak se na něco jasně zeptat,
c) jak dodat dost podrobností, a ty se říkají všelijak.

Ve větě jsou samozřejmě i členy, které "neupřesňují", ale nově pojmenují (přístavek), nebo poznamenávají bokem (vsuvka), nebo pojmenují společně s druhými (horem pádem aj. frazeologismy). Ale to jsou specialitky, při čtení jim rozumíme i bez rozboru, pokud jsme rodilí Češi, a psát nás samy obvykle buď nenapadne, anebo to umíme nápodobou z četby...

Tradičně se syntax učí nad už hotovými větami nebo (jen u některých učitelů) hotovým cizím textem. Ale u takových hotových vět a textů by rozbor měl smysl hlavně tehdy, kdybychom luštili něčí zmotané vyjádření (v novinách časté), nebo kdybychom chtěli prokouknout, jak to vynikající spisovatel vlastně dělá, že je ten jeho text tak působivý... To obojí však je práce spíše pro žáky starší. S malými by se to mělo dělat právě při sepisování jejich vlastních "odborných" pojednání o něčem, čemu rozumějí a co je zajímá - když píšou pro druhé encyklopedii o svém křečkovi, anebo při psaní jejich vlastního vyprávění druhým pro radost.

A při tom se může stát, že učitel některý ten častý jev, o němž tak často musíme mluvit, nazve i odborně, a žáci si pomalu na to zvyknou - ani ne všichni, ale to nevadí, to není smyslem češtiny! (Například: Řekni si tuhle větu nahlas - nezní nějak moc stručně? stroze? Budou si tvoji čtenáři umět toho křečka představit, kdyžs o jeho nohou napsal jenom "na noze má drápky"? Já bych chtěl vědět o těch drápcích víc podrobností. Jaké jsou? Krátké? Růžové? Ještě bys tam mohl dát další přívlastek - třeba ostré?)

A samozřejmě, když učitel nebo spolužák vyjednává s autorem lepší formulaci věty a souvětí, tak se baví o slovosledu a o různých upřesňujících výrazech - řekni víc o tom, jak piští, a kde všude čmuchá...
Košatět nebo zestručňovat věty, dávat jim spád, vyjasňovat kdo koho, náš křeček v čepici za skříní měl spoustu mrkve...

To je syntax. Teprve až tohle bude umět každý žák, můžeme si dopřát vědecké rozbory. (Tzn. asi nikdy, nebo jen v zájmovém kroužku budoucích lingvistů...) A na to, že český rozbor větný pomáhá cizímu jazyku, nevěřím. Slovosled bývá jiný, pádový systém chudší a jinak obsazený významem, to vede leda k doslovnému překládání a ke vzniku neexistujících výroků.

Velice děkuji paní Kovaříkové a rád se připojím, ale rovnou říkám, že víceméně vše podstatné tu i onde říká Ondřej Hausenblas. Já jen jeho vidění (doufám) podpořím. Je mi inspirací mnoho let.

Musím začít trochu zeširoka – vždyť i téma je široké. Učím na mj. osmiletém gymnáziu, čili mám zkušenost se studenty od zhruba jejich 11 let (je nutné dodat, že jsou vybraní z velkého počtu uchazečů, a tudíž velice nadaní a většinu i pilní). Pro mě je výuka češtiny cestou, jak naučit žáky pracovat se symbolickými sděleními, např. proto, aby je později nějaký politický idiot neopil rohlíkem – čili výklady o jazyce a spol. spojuji obecně s výklady o řeči umění, hlavně výtvarného, hudby a filmu. Vůbec se nevyhýbám reklamě, popíku, počítačovým hrám, naopak!!! Tam se nechávám také poučit od studentů, co je nového – a tak pracujeme na vzájemném vzdělávání. Na jeho konci by měli být připraveni vstoupit do světa, o němž momentálně my starší příliš netušíme, jaký vlastně je... ale to je na jinou debatu nejen „o osnovách a standardech“.

Je to asi zbytečné, ale zmínit to musím – je mimořádně důležité, aby ve třídě byla dobrá atmosféra, čili žáci musí vědět, že mi o něco jde, a že vím, proč mi o to jde a proč to do nich peru – a hlavně že je beru vážně jako partnery (i primánům zásadně vykám). Moji studenti velice brzy poznají, že tři klíčová slova, s nimiž se nejčastěji potkáme, jsou ATMOSFÉRA, INSPIRACE a KONTEXT. Upřímně řečeno nechápu stálé otázky typu K čemu jim bude znát přechodníky? Jistě, k čemu jim bude chodit do školy? Přece kvůli inspiraci do budoucna; a tak je nutno i výuku vést (Včera jsem se ptal sekundánů Co jste to dělali ve fyzice? Kladku? Které výrazy, která slova připomínají kladku = zmnožují sílu? A dostaneme se taky např. k tomu, jak pravděpodobně vznikla lidská řeč.)

S primány začínám tak, že jdeme do tělocvičny. Dám jim pět míčů a řeknu Hrajte dohromady. Co máme hrát? No hru! Jakou...? Prostě hrajte!!! A samozřejmě dojdeme společně k tomu, že je to lepší s pravidly. Proto budeme pracovat i na poznání pravidel jazyka, říkám, aby s ním byla lepší hra. A uvidíte, že budou velmi podobná těm chemickým nebo matematickým! A čteme skvělou pohádku Jak se Honza učil latinsky. K té se mimochodem stále vracíme, protože s ní vydržíte až do oktávy. I dál...

Společně pak vzpomínáme, jak se učili plakat, řvát, broukat, vytvářet slova... a věty... a poznávat skrze ně svět. Nenápadný vstup do světa hláskosloví a mluvnice, při čemž je krmím přiměřeně i termíny, které většinou už znají ze základní školy. Když jsou později zkušenější, velice snadno chápou, proč trvám na respektu k termínům a na tom, aby v každém okamžiku věděli, jakým jevem se zabýváme a která nauka ho popisuje. Dětskému žvatlání zkrátka rozumějí jen maminky. Oni budou přece jednou taky doktoři nebo právníci, a je rozdíl mezi slovem basa a basa! Nebo ne..? A už mají k termínům blíž a více vědí, proč to tak má být.

Velice dobře psal O.H. o slovních druzích ve výuce v příspěvku, na který odkazujete. K tomu přidávám, že primáni leccos brzy pochopí, když k výkladu o kritériích (funkční morfologie) přidám historii vývoje slovních druhů, totiž odkaz na tradiční metafyziku. Co je pro nás teď a tady podstatné, ptám se. Přestávka! Svačina! Šroťák (oblíbený daremník). Atd. A jaká by měla být ta přestávka? Dlouhá!!!! Pak už pozorujeme obrazy, obrázky, fotografie, sami sebe... a mluvíme o tom, co je na nich podstatného. Ano, to, co může mít vlastnosti, které se přidávají k pod - statným jménům (a proto se to tak jmenuje, že věci stojí pod vlastnostmi). Studenti např. po krátké pětiminutové přípravě popisují svoje ráno jen pomocí podstatných jmen. A pak to srovnáme s popisem jen se slovesy (později píšou vyprávění např. jen s tvary trpného rodu atd.) Tím vnikají do základů stylistiky a syntaxe. Nemusím dodávat, že proto pracujeme prakticky jen s texty (= s výpověďmi), vyhýbáme se těm přihlouplým slepencům pouhých vět (ale někdy lze třeba říci Dokážeme najít rámec, pokud možno legrační, v němž by vzájemně fungovaly věty z toho cvičení?). Vděčné textové pole nabízejí třeba školní řády – velmi jsme si vždy užili s oblíbeným Žáci zdraví učitele povstáním. (nejen na poli syntaxe, napsal jsem pro své školní divadlo i hru Školní vzpoura). Mimochodem další velmi vděčné pole jsou diktáty – píšu si je sám, jejich hrdinkou je jistá Květa, která velmi často šikanuje indiána Karlíka, který s ní asi žije. Proplétám diktáty s tím, co se děje obecně, i s tím, co se děje ve třídě – mluvnicky i společensky).

A mimochodem i na tomto nižším stupni si studenti sami určují, co bude jejich povinná četba - aby měli taky odpovědnost za kolektivní práci(pro rok ji určíme takto – studenti se rozdělí na šest skupin po pěti lidech, každá skupina navrhne dva tituly, na nichž se musí dohodnout; poté uspořádáme řízenou debatu – zhruba podle pravidel debatní ligy – a jejím výsledkem je malý seznam obhájených titulů (do cca pěti); naučí se přitom mnoho věcí!)

Též jsem velkým přítelem projektové výuky a nebojím se těžkých zadání – např. Utvořte ve třídě pět produkčních skupin, napište náměty, scénáře a natočte a sestříhejte filmy; pak uspořádejte pro celou školu filmový festival; kvintáni to udělali a výsledek je možné vidět zde http://www.kvintfest.cz/. Při tom jsme probrali mnoho témat – od aristotelské osnovy dramatu až po propagaci pořádané akce. Celé projektové snažení – učil jsem je od primy, projekt dělali každý rok, nyní jsou v oktávě – jsme zakončili loni mezinárodním projektem, kdy naše kolegium koordinovalo italsko-francouzsko-rakousko-bulharsko-českou splupráci, zájemce se může podívat na film o projektu i věci ostatní sem http://www.btic.eu/. Shodou okolností krajský úřad tehdy odvolal našeho ředitele, kterého ctíme; studenti tak dostali skvělou příležitost pro neplánovaný projekt, který jsme si pracovně nazvali Občanský postoj v elektronickém věku, a osvědčit, co se naučili ve škole pro život. Ředitele jsme navzdory mocné úřední síle dostali zpět. I o tom studenti natočili film, je možné jej také případně zhlédnout zde http://reditelskevolno.dta3.com/.

Ale to jsem nějak odbočil. Snad ten možná příliš dlouhý výklad, který jsem se snažil aspoň prokládat příklady, k něčemu bude!

Jestli k něčemu bude? Takhle nějak si představuji ideální výuku! Opravdu velké díky za Vaše nápady. Po pročtení příspěvku p. Hausenblase jsem totiž nevěděla, jak něco takového realizovat, i kdybych s ním souhlasila. Váš příspěvek ukázal, že to zřejmě jde, jen si takovou výuku někteří ještě neumíme představit. Ráda bych Vás proto požádala, abyste se sem občas vrátil a připojil svůj názor nebo nový nápad.

Zasmála jsem se nad psaním diktátů. Myslím, že přesně tohle zanedlouho vyzkouším. Nebo bych je mohla nechat napsat si diktát samostatně.

Stejně jako Vy bych zdůraznila správné klima ve třídě. Někdy se opravdu nepovede, ale většinou se vždycky společně vrátíme k výuce jako partnerství.

Povinná četba na gymnáziu asi bude vedena jinak než na druhém stupni obyčejné základní školy. Vaše varianta se mi líbí. Já nechávám výběr na žácích. Společně si knížky představujeme. To znamená, že i já jim povídám o tom, co čtu. Potěšilo mě, když si dvě z mých šikovnějších deváťaček jednou přinesly Babičku a vysvětlovaly mi, proč si ji vybraly. (Prý chtějí samy pochopit, čím je tak výjimečná a proč se o ní tolik mluví.) Jak je to jiné, než když je Babička zadaná jako povinná četba!

Zajímalo by mě, odkud berete ony texty např. k výuce slovních druhů? Musí být dost náročné takové množství sesbírat. Máte třeba vybranou nějakou beletrii, která se hodí pro určitý jev?

Děkuji za tuhle diskusi! V posledních týdnech je to jediné místo, kde se fakt potěším tím, že řeči mají hlavu a patu a věci taky...
Ten nápad, že diktát je vlastně pokračujícím vyprávěním s dějem a postavami, mi taky připadá skvělý. - Je v něm důvod podle diktanda psát, ne? Jednak mi to připomíná tu skvělou knížku od Marcella D'Orta Já to doufejme ňák zmáknu - tam děti z 1.stupně píšou kratičké "slohovky" na zadaná životně pro ně blízká témata, a taky v staré knize De Amicise Srdce je pan učitel, který jednou týdně, v sobotu tuším, vypráví nějakou ušlechtilou historku, a děti ji mají během týdne přinést napsanou. Ale to bylo za starých časů, kdy se děti chtěly učit, i když se třeba neuměly chovat, nebo i když jim to nijak moc nemyslelo. A v chudé Itálii. Zajímavé je, že dnes v Africe v těch bídných zemích děti do školy chtějí a přes příšerné podmínky i nízkou úroveň výuky tam jsou opravdu rády.
Ale jsem moc rád, když si tu čtu, že jsou u nás školy, kde je úroveň vysoká, děti přemýšlivé a taky se rády učí!

K diktátům vždy připomínám, co nás naučila paní dr. Nováčková: pokud je vůbec psát (pravých důvodů je málo, kontrola není pro děti pravým důvodem, postup a potíže s diktátem nejsou nijak zvláště propojené se skutečnou dovedností psát a vyjadřovat se psaně), pak dopřát žákům právo aby tam, kde nevědí, co napsat, nakreslily vetší prázdné kolečko. Učitel uvidí, že to nevěděly (kontrola), žák uvidí, co nevěděl (sebehodnocení), a navíc má v textu pěkný rámeček, do něhož napíše při opravě správnou podobu, takže ho nedonutíme napsat chybu!
A že stejně u mmnoha míst chybu udělá, aniž by o ní věděl? To je normální, ale v tom ho škola nepodporuje. Kdežto k chybě ve chvíli, kdy neví a jen musí psát podle hádání, ho škola vlastně k chybě vede.

Děkuji Vám - a pevně doufám, že to neobjeví moji žáci. Ti by Vám řekli pravdu

To je přesně ono. Tak to má být! Pokud jde např. o Babičku, na nižším gymnáziu se jí prakticky nezabývám. Tam se snažím velmi citlivě míchat zadanou četbu - pracuju spíš s jejich zkušeností a snažím se je získat pro myšlenku, že čtení pro ně bude nepominutelná opora. Dávky zvyšuju spíše na vyšším gymnáziu, v mladší úrovni se opírám o povinnost číst zadané úryvky; a pokud jde o potřebu celého literárního díla, to je vybráno popsaným způsobem.

Tady mám výhodu, že fasuji už prakticky znalce slovních druhů - čili neužívám nějaké speciality pro začátečníky. Pouze běžnou učebnici. Myslel jsem to spíše tak, že vždy pracuji jen se souvislým textem, byť v učebnici (za DÚ samozřejmě zadávám i praktická cvičení "netextová"): ale když potřebuji nějakou zvláštnost, pak sáhnu mimo učebnici. Kupř. pro práci s částicemi a citoslovci volím ukázky z internetových chatů. Vždycky by po ruce měla být např. Queneauova Stylistická cvičení, tam se materiálu pro cílenou práci se slovními druhy najde dost, hlavně ve smyslu inspirace, jak s texty proměnlivě nakládat (=ukazovat funkce slovních druhů). Nedocenitelná je pro tohle taky "dětská" poezie Pavla Šruta, Jiřího Havla nebo skvělá Co se slovy všechno poví Hiršala a Grögerové.

U nás to děláme nejčastěji tak, že diktát vlastně navazuje na práci v jiném předmětu, např. příběh z dějin či zeměpisu. Děti mi ho neodevzdávají, jen ho hned společně opravíme. Ale nepotřebuji to dělat moc často (viz dále).

K povinné četbě - osvědčila se mi doporučená četba rozdělená do kategorií. Tady je ukázka výběru pro osmáky:
DOPORUČENÁ ČETBA PRO 8. ROČNÍK

O. skupina – povinné
F. Christiane: My děti ze stanice ZOO
W. Golding: Pán much

1. skupina – historické romány
Ch. Dickens: David Copperfield
Ch. Dickens: Oliver Twist
V. Hugo: Chrám Matky Boží v Paříži
M. Twain: Princ a chuďas

2. skupina - humor
L. Rosten: Pan Kaplan má stále třídu rád
S. Leacock: Literární poklesky
R. Fulghum: Všechno, co opravdu potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské školce
R. Fulghum: Už hořela, když jsem si do ní lehal
O. Wilde: Cantervillské strašidlo

3A. skupina – světová literatura pro náročné
E. Hemingway: Stařec a moře
J. Gaarder: Tajemství karet
J. Gaarder: Sofiin svět
J. Steinbeck: O myších a lidech
G. Orwell: Farma zvířat

3B. skupina – ostatní
E. A. Poe: Zlatý scarabeus
E. A. Poe: Jáma a kyvadlo
A. Dumas: Tři mušketýři
J. Verne: libovolná kniha
Z. Jirotka: Saturnin
(na každé pololetí 1 titul z každé kategorie).

Nepíší čtenářský deník tak, jak je obvyklé, ale v jedné hodině češtiny týdně mají 20 - 30 minut na to, aby napsali, co za uplynulý týden přečetli. (Mohou samozřejmě psát i to, co četli navíc, mimo doporučenou četbu.) A to mi odevzdávají a já přesně vím, jak se lepší v gramatice, syntaxi, vyjadřování... Píšu jim k tomu komentář a oni se podle něj řídí v příštím vypravování. Funguje to.

Pan Zajíček píše: "...Též jsem velkým přítelem projektové výuky a nebojím se těžkých zadání..."

Moji osmáci nacvičovali po celý rok celovečerní představení Dalskabát od Drdy, včetně zajištění divadla, šití kostýmů, malování a konstrukce kulis, přípravy plakátu, vstupenek atd. Nezapomenutelný zážitek pro všechny. Určitě to znáte - týden před premierou máte pocit, že nic není hotové a že se to vůbec nedá hrát. A pak ...