Návštěvník píše:
Moje dcera se ve škole Matematiku podle Frause BOHUŽEL učí.
Myslím, že Fraus vydává pro první stupeň dvě řady. Pokud se diskutuje o učebnicích prof. Hejného, chtěl bych podotknout následující. Jako gymnazijní učitel jsem si celou řadu koupil a občas (spíš zřídka) se podle nich učím se svými dětmi (1. a 3. třída, obě dcery také premiantky). Obě to baví víc než normální matematika. Příklad ? - 4 = 7 není rovnice o jedné neznámé. Jde o příklad na to, zda děti rozumí vztahu mezi sčítáním a odčítáním. Když jsem svého prvňáčka zeptal, jaké číslo si myslím, když z něj seberu 4 a zbyde sedm, bez problémů odpověděla, že 11 (k žádným takovým příkladům jsme ještě v učebnicích nedospěli, máme je měsíc).
Váš příspěvek dobře ilustruje jeden ze základních problémů výuky matematiky. Většina učitelů má pocit, že by měli zabránit tomu, aby dětem bylo kdykoliv cokoliv nejasného. Děti tak dostávají předem připravené situace a s nimi jasné návody, co mají dělat. Nikdy se tak nedostanou do situace, kdy neví, jak mají příklad řešit. Možná to upevňuje jejich pocit jistoty, ale zároveň to spolehlivě zabraňuje tomu, aby se naučily matematiku. V podstatě nepotřebují přemýšlet, někdo všechno vymyslí a posrovná za ně a zároveň zajistí, aby bylo vždycky jasné, který z naučených postupů mají použít. S nejstarší dcerou (prima) bojujeme každou chvíli. Vždycky když neví, radši se 5 minut vzteká, že jí to mám říct, než aby si na to sama za minutu přišla.
Důsledkem je skutečnost, že čtyři pětiny prváků nerozeznají přímou a nepřímou úměrnost, protože "učitel přece musí říct, jestli je to přímá nebo nepřímá".
Nechci učebnice prof. Hejného úplně bránit, dobře je neznám, po zkušenostech s Heurékou (Fyzika kolem nás) by mě nepřekvapilo, kdyby tam trochu chyběla výstavba systému, ale pořád je to obrovský pokrok proti tomu, z čeho se učí moje holky (tedy proti tzv. klasickým učebnicím).