Vykonávání dozorů je určitě nejméně oblíbená činnost, se kterou má dnešní učitel co do činění. A je to činnost určitě kontraproduktivní v tom smyslu, že pokud učitel učí a následně má dozor, nestačí načerpat síly, přičemž důsledná regenerace je dle mého názoru povinná.
Va školách, kde panuje příznivé klima, se to ještě dá (učitel vidí žáky mimo lavice, může si s nimi povídat, žetovat s nimi, padají bariéry). Ale tuším, že tam, kde jsou problémy s kázní, se může dozor proměnit v noční můru. Nepřeháním, když řeknu, že pro mnohé budoucí učitele je tato představa nepřekonatelným mindrákem.
Faktem je, že v jiných zemích vykonávají dozory dohlížitelé (jako třeba ve Francii) nebo adepti učitelského povolání, kteří tak sbírají zkušenosti. Nicméně zjevení se těchto pomocníků, z důvodu podfinancování celého sektoru, v tomto století neočekávám. (Přitom právě povinnost promovaného učitele působit určitou dobu v asistentské funkci by vyřešila stesky studentů ohledně chabé praktické výuky na VŠ. Roční, samozřejmě dostatečně placená, funkce eléva by budoucímu učiteli dostatečně objasnila fungování školy a necítil by se při nástupu do funkce učitele vhozen do studené vody, jak si mnozí oprávněně stěžují.)
Nicméně každý učitel by si měl uvědomit, že do jisté míry ručí za zdraví dětí. Z tohoto důvodu posílání si dětí pro svačinku mimo školu je věc, kterou může udělat buď nezkušený učitel, nebo člověk ducha mdlého (nehledě na to, že podobné familiérnosti, tj. že žák nese pí učitelce kafíčko do třídy, se mi jeví dost nestandardní, přinejmenším podivné).
Věc se má tak, že pokud se někomu něco stane a vy nejste na dozoru, vzniká pro vás obrovský problém.
Čili resumé: dozory jsou největší "vopruz", ale třeba dodržovat ve vlastním zájmu. Jiné už to nebude.
|
|