Blíží se rok, kdy bude muset i školství přispět k narovnání veřejných rozpočtů výrazněji, než jsme kdy zažili v krátkých dějinách České republiky (asi od roku 2013).
Uvažuje se v té souvisloti mimo jiné také o slučování druhých stupňů ZŠ. Chci se zeptat na Vaše zkušenosti:
- jaké jsou výhody (pro žáky, učitele, rodiče, edukaci) větší školy s alespoň dvěma paralelními třídami ve všech ročnících a jaké jsou nevýhody větších škol oproti menším?
- A vice versa, napište výhody a nevýhody pro výchovu a vzdělávání v "malých školách" s druhými stupni o čtyřech, pěti třídách.

Máme čtyři třídy na druhém stupni (v každém ročníku jednu). Všichni učitelé znají všechny děti, atmosféra je velmi příjemná, až rodinná. Každý učitel tak může výchovně působit, žáci se mohou na kohokoli obrátit o radu, nebo jen tak prohodit pár slov. I přes přátelskou atmosféru (nebo možná právě díky ní) nemáme zásadní problémy s chováním žáků vůči dospělým. Anonymitu velkých škol považuji za katalyzátor problémů chování.

Předem rovnou říkám, že s novým způsobem financování škol nesouhlasím, zejména proto, že se dotkne celé řady škol jako je ta naše (včetně)

Do naší školy chodí v současné době 111 dětí. Jsme úplná základní škola, ale již několik let jedeme ve výjimkovém režimu, kdy nám obec doplácí chybějící děti. Z tohoto důvodu máme spojené třídy na 1. st. - druháky s páťáky a třeťáky se čtvrťáky. V současné době nám do limitu chybí 8 dětí a na ty tedy obec přispívá částkou odpovídající krajskému normativu na žáka.

Z těchto 111 dětí, má zhruba třetina vyšetření z PPP, v září jsme psali 14 IVP, 7 dětí má asistenta (asistentek je pět). V posledních letech si naši školu cílěně vybírají rodiče dětí, které mají problémy s integrací ve škole v místě jejich bydliště.

Do školy k nám dojíždějí děti z poměrně velké spádové oblasti. Hustota osídlení ale u nás není příliš velká.

Díky výjimce si každoročně zpracováváme pětiletý výhled počtu prvňáků. Pro následujících pět let, se počet dětí k zápisu pohybuje kolem 20 - 23 ročně.

V uplynulých letech prošla škola rekonstrukcí - zateplení, výměna oken, nová střecha. Areál máme velký, původně byl koncipován na 270 dětí.


Co pro nás může změna financování znamenat?

Vedení obce si uvědomuje, že zrušení nebo omezení provozu školy se projeví odlivem mladých rodin a postupným úbytkem obyvatel. Proto má snahu školu držet v provozu. S novým financováním by ovšem tato snaha znamenala stop jakýmkoliv investičním akcím v místě i ve spádových obcích. Nejsme ale panu starostovi schopni vyčíslit, jak vysoká by tato (likvidační) částka byla. Nejsme škola malotřídní, ale v tabulce pro 1. stupeň není na možnost sloučení tříd pamatováno. Budeme-li se ale držet tabulek pro 1. a 2. st., pak odhadem by musela obec doplácet cca 2,5 mil.

Nebo dojde ke zrušení 2. stupně. Dětem se ještě více natáhne časová náročnost cesty do školy. Podotýkám, že do nejbližší školy je nutný přestup na jiný autobus, což může znamenat i hodinové čekání (nevěřím na školní autobusy).
Vzhledem k výhledu počtu dětí mi tato situace připomíná situaci kolem rušení mateřských škol v ltech předcházejících. Máme teď dost míst v mateřských školách? Ve městech, kde je šmahem rušili ne, u nás, kde obec i přes doplácení chybějících dětí šklku udržela v plném rozsahu, tento problém nemáme. Takže za pár let dojde k tomu, že nebudou místa pro děti na 2. st. Kolik peněz bude stát znovuotevření tříd 2. st. tam, kde bude zrušen? A ta vlna přijde.

Co bude s dětmi, které u nás integrujeme? Budou dojíždět do školy, která v uplynulých letech nechtěla o integraci ani slyšet a byla ráda, že se nepohodlných dětí zbavila, tím že přešly k nám? Kdo bude denně vozit do školy dítě s LMP, jestliže rodina nevlastní automobil a autobusové spojení je takové jaké je?

Co bude s budovou, do které bylo v rámci oprav investováno mnoho milionů a kterou dále, díky šablonám vybavujeme? "Čerpejte v rámci šablon, vytvořte materiály, a pak vás zrušíme."


Já chápu, že státní kasa není bezedná. Na druhou stranu mi přijde, že tento návrh na změnu financování nahrává velkým městům, tam není problém ze dvou škol udělat jednu. Díky větší koncentraci obyvatel nebudou mít tyto školy problém ani s optimálním počtem žáků. Ohání-li se pan ministr sjednocením krajských normativů, pak si říkám, že chce zvýhodnit Prahu, kde byl normativ na žáka dosud nejmenší (pokud jsem dobře studovala grafy).

A teď bych se ráda vyjádřila k těm výhodám malých škol.
Stejně jako Jana, vnímám jako velké pozitivum, že u nás není žádné dítě anonymní. Jsme schopni každého ze žáků oslovit jménem bez dlouhého přemýšlení, snažíme se úzce spolupracovat s rodinami žáků, velmi rychle se k nám dostanou příčiny problémů žáků.
Díky komunitnosti školy se u nás odehrává spousta akcí ve spolupráci s veřejnosti a jsme součástí kulturního dění v obci. Přímo ve škole navštěvují děti širokou škálu kroužků, které vedou zaměstnanci školy.
Ideální jsou projekty, kdy děti pracují ve věkově různorodých skupinách. Díky integracím si zvykají na různosti a odlišnosti, učí se toleranci a spolupráci.
Samozřejmě bychom uvítali větší počet žáků, na druhou stranu se v našich třídách opravdu pracuje s dětmi individuálně.

Děkuji, učil jsem na církevním gymnáziu, kde jsme měli kolem 200 žáků v osmi třídách. Výhoda sociální kontroly a blízkosti, neanonymního prostředí a proto individuálního přístupu a celostvího pohledu na žáka a jeho rozvoj je na těchto školách evidentní.
O svém působení na gymnáziu R. Kellnerové ani nemusím hovořit: původně inkluzívní projekt pro talentované děti ze sociálně znevýhodňujícího prostředí, 8 tříd, 128 žáků. Proč asi ta nízká čísla?
Protože dobře znám vládní strategii pro prevenci sociální exkluze (která se jmenuje pitomě "boje se sociálním vyloučením") a byl jsem dlouhodobým členem Spolku pro obnovu venkova, dovoluji si uzavřít, že předpoklad rušení některých venkovských škol by šel přímo proti strategii proti exkluzi i proti strategii rozvoje venkova. Věřím, že se o školství bude mluvit také ve strategickém kontextu významných politik a ne jako o atomizovaném rezortu. Školy mají svou funkci integrační a enkulturační a řada z nich ji dobře plní. Pokud je redukujeme jen na předávání znalostí, pak se nám školy snadno zavře. Ale je to velmi výrazná redukce jejich funkce a role při výchově mladé generace, ale také pro život v obcích.
Je proto vše potřeba říci, že pokud by návrh na změnu financování RŠ měl dosah, jež by způsobil redukci sítě základních škol na venkově a v pohraničí (věřím, že to tak nebude), nemohl by projít mezirezortním připomínkovým řízením.

Souhlasím plně s kolegyní Janou Petrů. I naše škola má na II. stupni "pouze" čtyři ročníky. Nejvyšší počet žáků je 9 a nejnižší 6. Všichni se známe od 1. ročníku, jsme tu jako jedna rodina. Všechny problémy, ať výchovné či vzdělávací, zachytíme v počátku. A tyhle děti, které jsou zvyklé na klidné a mírné prostředí, bychom měli poslat do předymenzovaných škol. Už předem je lituji.

Nejsem učitel a nemám ani lety nabrané zkušenosti v oboru. Jako žák jsem si ale prošla, jak velkou školou ve městě, tak malou školou na vesnici. V sedmém ročníku jsem přestoupila z té velké na malou, a to včetně změny jazyka, který jsem se učila (na malé škole nebyla v tu dobu angličtina). Mohu ale říct, že jsem za dva a půl roku dohnala vše, co jsem měla a každý rok končila s vyznamenáním. Do malé školy jsem se těšila každé ráno. Atmosféra tam byla úplně jiná, přátelská až rodinná. Co se týče úrovně vzdělání, kterou jsem dostala, musím říct, že v mnohém předčila i moje pozdější spolužáky na SŠ - Pedagogické lyceum. Tam jsem se dostala bez problémů, odmaturovala s vyznamenáním a dostala na Pedagogickou fakultu MU v Brně. Takže se nedá říct, že bych měla nějak omezené znalosti. Na malé základní škole se mi líbilo a sama bych jednou svoje děti ráda zapsala právě na takovou.