Milá Petro, to není odvaha! Pracovala jsem jako zástupkyně ředitele školy a snažila jsem se plnit své povinnosti i být svým spolupracovníkům "vůdcem". Mimochodem jsem se snažila vést své kolegy a -yně i k důslednosti. I k tomu, aby obhájili své chování, provedli hodnocení vlastní práce...Ale myslím, že má odpověď na toto místo nepatří!
Dana Svobodová

A nyní k Vašemu příkladu, Petro.
Myslím, že postup paní ředitelky chápu. Zřejmě chce okamžitě informovat rodinu, že něco není v pořádku. Ale myslím, že nezvolila ten nejšťastnější způsob. Asi bych se na první - druhé - nejbližší schůzce s rodiči (kteří spolupracují) domluvila na následném postupu (pokud by se mělo chování opakovat). U těchto "vytrvalců" jsem to řešila takto: domluvila jsem se s rodičem na pravidelných schůzkách 1x za týden (čtvrtek či pátek) dle jejich možností (ranní, odpolední směny). Žák věděl, že maminka pravidelně přichází a je informována. A opravdu, po nějakém čase začalo "přestupků" ubývat. Maminka byla také spokojená, když slyšela, že tento týden nemusíme nic řešit a konečně slyšela něco pozitivního. Po čase jsme časový interval prodlužovali.
Nevím, zda jsem postupovala správně, rozhodně to mělo pozitivní dopad na všechny. Upozorňuji, že tento postup je možný pouze u spolupracující rodiny!
Dana Svobodová

Dobrý den,
to je opravdu dobrý nápad. Doufám, že tento postup nezapomenu, až to někdy budu potřebovat.
Děkuji

Trochu se mi vytrácí to základní u kázeňských problémů, a to především jednání se žákem, tedy jak jsme kdysi říkali - řešíme to domluvou. Čtu, jak píšeme poznámky, voláme rodičům... Především bychom případný přestupek měli bezprostředně projednat s "přestupcem", aby došlo k uvědomění - toto mé jednání už překročilo hranice (školního řádu, dobrého vztahu k ostatním...). Souhlasím s tezí, že především učitel musí konat tak, aby byl vzor. Dodržovat normy, zásady správného chování... Někde jsem tu četl, že při vstupu učitele do školy žáci nepozdravili. Proč tedy v tom případě jako první nepozdravil učitel? U nás ve škole jsem toto dělal tak dlouho, až mě žáci začali zdravit první. Uvědomili si, že je to běžné, při shledání se pozdravit.
Pokud se jedná o stůl či okno, i u nás k tomu došlo. Rozbitou židličku si žák odnesl domů k opravě, s rozbitým oknem žáku pomohla školnice - zavolala sklenáři, ten okno zasklil a účet vyrovnal žák ze své pokladničky. V obou případech jsme vedli žáky k tomu, že by měli sami vymyslet řešení nastalé situace. A poté je na žáku, zda bude informovat rodiče sám.

Dobrý den,
pane Lubomíre, souhlasím s Vámi.V první řadě by si měl uvědomit chybu žák. Měl by pocítit, co se stane, když něco provede. Respektive jaké důsledky si ponese. Pokud vše budou za dítě řešit rodiče, žák si bude dál dělat co chce. I se zdravením souhlasím a mám stejnou zkušenost. Pusa mi neupadne, myslím si. Možná, že jde i o naší všímavost k dětem.Navázat oční kontakt, usmát se. Nestává se mi, že by mne nezdravili děti, které už neučím. Moje dcera často komentuje, že se může uzdravit a učitelé ani neodpoví. Vždy se rozzlobí a řekne, že už je nepozdraví. To je, myslím, výstižný komentář učitelů a zdravení. Něco po dětech chceme, řešíme na ped. radách- co a jak s tím, a ono je řešení možná tak lehké.

přidávám jednu zkušenost z naší ZŠ praktické - při problému, který vyžaduje řešení, napíší žáci svou verzi jak k situaci došlo a pokusí se vysvětlit proč, případně jaké řešení se nabízí..verze se potom společně okomentují a najde se nějaké východisko. V případě, že je potřeba spolupráce rodičů, dostanou tuto napsanou zprávu přímo od svého dítěte. Pokud se jedná o notorické "potížisty" a nejde to jinak, volá sám žák z ředitelny rodičům a vysvětluje situaci, toho se děti dost obávají a dávají si pozor aby k tomu nemuselo dojít.

Dobrý den,
paní Lenko, to je úžasný model, jak děti jednoduše vedete k uvědomění si následků svého jednání. Moc se mi to líbí. Kolegyně vlastně praktikuje něco podobného. Nepíše rodičům poznámky, ale dítě se okomentuje samo. Učitelka pouze podepíše, čímž potvrdí, že souhlasí s výpovědí dítěte.
Petra

Dobrý den,
i mi se to velmi líbí. Myslím, že to je pro dítě dost ponižující a že si další lumpárny pro příště rozmyslí.

Dobrý den,

jsem z předškolky a opět jen nakukuju. Pracuji sice s malými dětmi, ale právě proto jsem přesvědčena, že kázeňské problémy se musejí řešit již tady . Já osobně nepřehlížím žádný problém, byť by byl sebemenší, se kterým za mnou děti přijdou. A řeším jej PŘEDEVŠÍM s dětmi. Pokud se jedná o problém většího rázu, řešíme jej společně se všemi dětmi. Vše rozebereme, zjistíme příčiny, následky, hledáme vhodná řešení. Je až s podivem, jak se děti dokáží domluvit, dokáží přijmout vinu, popř. "trest", omluvit se.

Kázeň žáků je jedním z důležitých faktorů celé výuky a tvoří podstatnou část klimatu celé školy. Pokud má škola pověst, že učitelé jsou ke kázeňským pokleskům benevolentní, je to pro ni z hlediska dalšího směřování špatné. Každý rodič si rozmyslí, zda dát dítě do školy, kde učitelé nejsou schopni řešit nekázeň žáků, a také mnohý potenciální uchazeč o práci půjde asi o dům dál.

Dále pak ve třídě a škole, kde postrádají učitelé základní autoritu k řešení nekázně, je těžké, ne-li nemožné něco naučit.

Podle mne jsou důležité 3 věci.

1) Kvalitně sestavený školní řád, kde je jasně řečeno, co se smí a co ne. Některé školy mají školní řád delší než zákoník práce, jiné zase řád sestávající z nicneříkajících obecných frází. Aby nedocházelo ke konfliktům s rodiči, je vhodné na internetových stránkách školy zveřejnit škálu možných postihů. Např. za 3 pozdní příchody NTU apod. A přes to prostě "nepojede vlak".

2) Učitelé musí být kolektiv, který táhne za jeden provaz. Prostě pokud jsme domluveni, že nebudeme tolerovat konkrétní věc, je třeba, aby se všichni učitelé podle toho chovali. Na málo věcí jsou žáci tak citliví (a málo věcí tak zneužívají) jako na nejednotnost v přístupu učitelů k nim. Z vlastní praxe vím, že žáci nejsou proti jasně definovaným a jednotně vyžadovaným pravidlům. Opak je pro ně slabostí, situací, ve které se cítí nejistí a které snadno využijí.

Zde bych ještě doplnil: věřme si navzájem a pomáhejme si. Pokud mi jako třídnímu kolega oznámí, že opakovaně má s konkrétním žákem problémy, je to třeba řešit a ne bagatelizovat. Zvlášť mladší kolegové potřebují někdy pomoci.

3) Udržet kázeň ve třídě se nedá moc naučit. Buď to ve vás je, nebo ne. Existují učitelé, pro něž je výuka doslova utrpením, neboť i přes nejlepší úmysly autoritu zkrátka nemají. Takovým bych radil změnit povolání, dokud je čas.

Závěrem dodatek: souhlasím, že se mnozí učitelé chovají někdy ne příliš vzorově (kolikrát jsem já sám přišel o pár minutek později do třídy, ví jen sám Bůh a pí ředitelka). Nicméně abychom to zase se střílením do vlastních řad nepřehnali. Nejsem zrovna toho názoru, že jsou žáci neukáznění proto, že kopírují nepřezouvající se učitele nebo že mají mít možnost argumentovat své pozdní příchody s poukazem na notoricky pozdního chodiče do hodin z řad učitelského sboru.

A ještě poslední přílepek: řešení nekázně není jenom otázkou postihů, ale i záležitostí taktu a pochopení ze strany učitele. Jde o to umět rozlišit obyčejnou a přirozenou dětskou drzost, a tu umět řešit "ruky mávnutím" - od nekázně opravdové, ohrožující a nesystémové. Málokdy se může učitel tak znemožnit jako při necitlivém řešení nekázně. Hysterie zde nemá místo a je žáky po zásluze potrestána.