Dnes se v blogu Ondřeje Balíka "Ty vole, na základní škole..." objevil zajímavý příspěvek Jsou děti horší?

Nemám v ruce podobnou statistiku, ale ze zkušenosti soudím, že z tohoto hlediska se chování žáků nezměnilo ani za posledních dvacet let. Od školy očekávají profesionalitu, protože si dobře uvědomují, že jejich rodiče tu školu – třeba zprostředkovaně – platí. Od učitelů očekávají důslednost a spravedlnost, protože v nich stále hledají své vzory, a není jejich chybou, že jsou opakovaně zklamáni. Od světa očekávají respekt, protože vědí, že když si sami sebe nebudou vážit, nikdo jiný to za ně neudělá – a přiznejme, že v tom mají prostě pravdu. Je na nás, abychom je postupně naučili, co vše mají a mohou požadovat od sebe samých. Dokážeme to? Paušálními odsudky o „zhoršeném chování“ těžko…

Co myslíte - jsou děti horší, nebo je to jinak?

Nevím jestli jsem po třinácti letech ve školství schopná posoudit, zda jsou horší. Myslím, že jsou jiné - díky změnám ve škole a kolem nich, díky podmínkám, mění se jejich motivace.

Jsou rozhodně přímější a nemají zábrany říct svůj názor. Otázka je, zda vždy volí úplně nejvhodnější formu, když občas hraničí z drzostí.

Spousta dětí je spokojena sama se sebou a nemají potřebu udělat cokoliv navíc - najít, vyhledat, zpracovat .. přitom možnosti mají dnes rozšířené o internet.

Co pociťuju jako problém a co mi hodně vadí, je taková hromadná ztráta "chtění něco dokázat", být v něčem ve škole dobrý či dokonce lepší než ostatní. Jak to nazvat? "Soutěžní duch?" (odevzdání matematického klokana po patnácti minutách a prohlášení "křížkoval jsem to jako sportku" "proč se snažit, když to není na známky"). Tady bych řekla, že to hodně souvisí s pocitem "vždyť já se na nějakou tu školu po základce dostanu" (a mají pravdu). S tím souvisí i to, že leckdy nevědí, co v budoucnu chtějí a rozptyl tří přihlášek bývá občas překvapující.

I když to co popisuji, je dítě od dítěte. Vždycky záleží na konkrétním jedinci a na tom, v jakém prostředí se pohybuje, jaké má rodinné zázemí, předpoklady, vlohy, zájmy ..

Doba je teď prostě náročná, strašně rychlá a hektická, každý spěchá, za něčím se žene, ať už jsou to zážitky, vědomosti, peníze... nároky stoupají, všechno se mění...neumíme možná ani odpočívat. Možná to je i taková obrana těch dnešních dětí...třeba nám tím "nezájmem" dávají najevo, že ten spěch nejde donekonečna a máme všichni zvolnit... Nebo je to jinak?

Horší jsou i rodiče

Ale vážně: dvacet let od převratu ovlivnilo situaci stejně jako před tím 50 let totality. Faktorů je halda. Děti jsou poznamenány kromě jiného výchovou rodičů, a ti jsou nyní nejspíše poznamenáni double thinkem normalizace i desiluzí let devadesátých. Děti nejsou horší, jsou jiné a jsou obrazem stavu společnosti.

Trochu z jiného konce, není v tom jeden z kořenů naší krize školství?

Iva Drápalová / Jeden z kořenů korupce

Tak podle Transparency International jsme v míře korupce předstihli již i Polsko a Maďarsko. A to se Transparency International jistě ještě nepodívala do našich škol, kde to vše vlastně začíná…

Patrně si to ani neuvědomujeme. Pamatuji se, jak jsem byla překvapena a pak i zahanbena, když jsem se po svém příchodu do Anglie v roce 1939 snažila v hodině matematiky napovídat. Jak učitelka, tak moje spolužačka se na mě nechápavě podívaly – v Anglii se prostě nenapovídalo. U nás si školu bez napovídání a bez taháků snad ani nedovedeme představit. Když to nazvu nepoctivostí, každý se na mě podívá s překvapením.

Pokračování v Konzervativních listech 4/2010.

Díky za založení diskuse!

Hana:
"Jsou rozhodně přímější a nemají zábrany říct svůj názor. Otázka je, zda vždy volí úplně nejvhodnější formu, když občas hraničí z drzostí." - no jistě, že nevolí. Ani náhodou. Domnívám se ale, že je jedním z našich hlavních úkolů je to naučit. Což je možné jen vytrvalým nácvikem. Takže konkrétně: nezvolí-li žák vhodnou formu (= je drzý), neměl bych reagovat hystericky, protože tím ho neučím vhodné komunikační kódy. Měl bych ho upozornit, že zvolil špatně, a naznačit správné možnosti. A nadále vyzývat žáky, aby své názory otevřeně vyslovovali. (To celé je samozřejmě ideální případ, ono moci žákovi občas jednu vrazit, bylo by to taky pěkné... )

A dále:
"Spousta dětí je spokojena sama se sebou a nemají potřebu udělat cokoliv navíc - najít, vyhledat, zpracovat .. přitom možnosti mají dnes rozšířené o internet." - Ano, to je průšvih. Ale obávám se, že na vině je zčásti i škola. Prvňáci a druháci takoví nebývají. Mám dojem, že na druhém stupni je strašně důležité, aby žáci měli pocit, že "o něco jde." Na nějaké hloupé hry a usnadňování nemají moc náladu, to všechno najdou doma lépe. Když jim dáme pocit, že jde o vážné věci, zaberou. Aspoň mně to většinou funguje, ale netvrdím, že je to jediná možná cesta...

Pro mě, učitele střední odborné školy po 25 letech ve školství, jsou dnešní studenti v mnohém stejní, v mnohém ne. Větší část tvoří studenti slušní, přiměřeně reagující. Rozdíl je v tom, že se na střední škole ocitli díky systému školství pohromadě studenti, kteří jsou skutečnými studenty, a ti, kteří by se před patnácti lety věnovali nějakému praktickému učebnímu oboru, dělali něco rukama a měli by z toho radost. Teď sedí ve škole, práce hlavou jim nejde (a oni to vědí) a reagují podrážděně, zkratovitě, hledají si náhradní činnosti. Škola a učitelé se však musí těmto studentům podřizovat, protože je z ekonomických důvodů potřebuje - a to oni také vědí a využívají toho. Navíc jim školské předpisy dávají tu možnost - omlouvání se po 18 roku věku samostatně, dokončení klasifikace 1. pololetí k 30. červnu, přijímání na vysoké školy často bez přijímacích zkoušek, fiktivní zdravotní úlevy a jiné úlevy, atd.

Po patnácti letech honby za studentem kvůli změně financování na žáka klesla úroveň klasických středoškoláků o čtvrtinu, někde o třetinu, zpomalila se výuka, bystřejší a zvídavější studenti jsou zanedbáváni, protože energie učitelů se vypotřebuje na neustálé řešení běžných provozních otázek spojených s prostým chodem školy, třídy.

Metody práce ze základní školy postupně vytlačily práci středoškolskou, protože absolventi ZŠ přicházejí navyklí pracovat postupem - nadiktovat, zpaměti naučit, podržet tři látky zpátky a pryč od toho. Podle zpráv známých z vysokých škol tento způsob prostého memorování už dorazil i tam a i tam zápasí o žáka a snaží se je udržet zuby nehty (podle ČSÚ je v souč. době kolem 340 000 studentů na VŠ - myšleno tím samozřejmě v různých typech studia).

Jsme bohatá společnost a pěstujeme kult dítěte, o děti se rodiče i stát může starat do jejich vyššího věku a děti tuto nabízenou službu samozřejmě využívají. Pracovat na sobě s nasazením, vybudovat si základ pro celý život a postavit se na vlastní nohy, to se moc nenosí. Koneckonců my, dospělí, neustále vymýšlíme, jak dětem jejich život zjednodušit a zpříjemnit, až je nejsme schopni připravit na realitu života. Na střední školu děti ze ZŠ volně přecházejí, ze střední školy s maturitním, maduritním či maduridním vysvědčením odcházejí - vzali jsme jim možnost přiměřeně jejich možnostem něco dokázat, prožít radost a úspěch z dlouhodobě odváděné práce, vzali jsme jim možnost sebe sama si vážit. Protože si nemohou vážit sebe sama, neváží si ani jiných.

Současná česká škola se všemi ústupky a úlevami a také klesající úrovní je toho smutným příkladem.

Moc zajímavé myšlenky, co napsal návštěvník. Co by to ale znamenalo? Že to bude o něco více problém nás, lidí v produktivním věku, co máme na školách děti, co utváříme kulturu chování a jednání... Podobně jako píše Janek Wagner, není to náhodou tak, že my sami, generace, která jednou nohou stála před rokem 89 a druhou v příliš rychle proudící, nové a nezkušené demokracii, se hledáme a nevíme pořádně, za jaký konec to celé vzít? A děti se v takovém prostředí prostě snaží o totéž?

Lucie, úplně s Tebou souhlasím. Dnešní děti to mají mnohem těžší. My jsme měli (senioři) cestu nalajnovanou. Žádné volitelné předměty na střední škole, žádné povolené odlišnosti v oblečení, jinak následovaly sankce. (Např. za nošení riflí do školy!!!!!!!) Na vysoké jsem měl jen dva voliltelné předměty. A těch zdrojů kolem: minimálně, takže nějaké rozsáhlejší volby jsme nezažili.
Dnes mají mladí tolik podnětů, že je problém se v tom orientovat.
Dále pak demokrace. My jsme si nedovolili položit učiteli otázku: "A k čemu nám to bude?" Dnešní děti to tvrdě vyžadují. A mají na to právo. Ale pro některé učitele je to "drzost".

Mohu se trochu zastat dětí a žádat učitele, aby si sáhli malinko do svědomí? Dnes jsem si přečetla takový kraťounký blogový příspěvek. Dokázali byste to také?

PS: Neangličtináři mohou použít tento strojový překlad. Je malinko kostrbatý, ale obsah lze vytušit.