Pavlíno, ano, to je šikovný učitel. Mimo jiné proto, že nenutil žáky, aby začali nenávidět jeho předmět nebo tu ukázku, kterou jim četl a která si to asi nezasloužila. Žádné takové důvody si nemuseli hledat, protože učitel důvod neúspěchu pojmenoval sám - a trefil se.

Občas to dělám úplně stejně, častěji se snažím činnost nějak změnit, než jen "čekat na zvonění", ale podstata zůstává stejná: nemám-li s nějakou připravenou věcí úspěch, snažím se hledat příčiny. Obvykle je najdu, a ještě snad nikdy to nebylo to klasické "ti drzí haranti jsou na mě TAK zlí"...

Někdy se setkávám s názorem, že dnešní děti vyrostly v jiném prostředí a jsou mnohem zvyklejší říkat věci "na rovinu". Nemají problém ptát se "a proč se to učíme", "proč jste takhle rozhodl" apod. Někdy to bohužel moc neumí (nenaučili se to?), a tak to je hodnoceno jako drzost. Učitelé (často) jsou takovým přístupem překvapeni, protože sami nejsou na takové věci díky prostředí, kde vyrostli a pohybovali se, zvyklí.

Máte taky takovou zkušenost? Zaráží vás něco na chování žáků, co se dá vysvětlit rozdílem generací?
Je to dobře, špatně? Jak se k tomu stavíte?

Zdravím,
já jsem z předškolky, ale občas sem k vám zabrousím, protože spoustu témat máme společných . A tohle je jedno z nich. Jeden z mých postřehů u předškolní generace - dnešní děti, tedy jejich většina - neumí reagovat na slůvko NE Nechápou, když jim učitel řekne ne, nesmíš, nemůžeš, nechej to, nechoď tam, nedělej to, nesahej na to, neříkej to, apod. Já vím, zní to hrozně jednoduše, ale cítila jsem potřebu tento svůj postřeh zveřejnit. Děti dnes mají, si myslím, větší volnost a mnohdy nemají stanoveny mantinely. A tak se v tom plácají a nechápou, proč by se měly chovat jinak, než doma

Dnešní učitelé, myslím, nejsou překvapeni, ani zaskočeni tím, že se jich žáci ptají, proč musí dělat to či ono.

Problém je někde jinde - studenti, mluvím pouze ze zkušeností učitele střední školy, pojímají školu z pohledu ekonomiky času (svého) a vynaložené práce (své) a ptají se na to, k čemu právě jim osobně to bude dobré, a to především právě teď.

"Proč se máme učit o spalovacích motorech, když nikdy nebudeme automechanici?" řekli studenti, když jsem oznámil a zapsal téma do třídní knihy.
"Myslím, že zrovna tohle je praktická znalost pro každého, kdo jezdí nebo bude jezdit motorovým vozidlem."
"Já už přece jezdím na motorce a zatím jsem nikdy nepotřeboval vědět, jak to funguje!"
"Když máte řidičák, tak jste už v autoškole přece o tom museli mluvit?"
"Ne ne, tam to po nás nikdo nechtěl."
"No dobře, ale když víte, jak pracuje například ten dvoudobý motor, můžete uspořit spoustu benzínu správným režimem jízdy!"
"Mně naši dají na benzín, kolik chci!"
"Navíc zbytečně propálíte benzín a zvlášť u motorky dochází k nedokonalému spalování. To vás netrápí, že spaliny zhoršují životní prostředí, že ropu musí někdo vytěžit a že ji také nebude těžit donekonečna!"
"Trápí, ale to, co po nás chcete, je hrozně složitý!"
"Ale není, to přeci není nijak složité, to se kdysi bralo v osmičce na základce, podívejte ..."
"Pane učiteli, vůbec se nesnažte, vždyť my z toho maturovat nebudeme ..." dodává jeden ze studentů smířlivě a ostatní přikyvují.
"Před chvílí jste říkali, že vás trápí, když se zbytečně produkují spaliny ..."
"Jenže vy to po nás pak budete chtít, abysme to věděli! A když to nebudeme umět, tak nám dáte špatný známky! My nechceme špatný známky!"
"Vždyť jste ve škole, sem přece chodíte, abyste se něco naučili, promysleli si to a měli z toho v životě užitek! Proč sem vlastně do školy chodíte?"
"No protože musíme, protože bez maturity nic nebudeme!"
"A s maturitou, pro kterou jste nic neudělali, něco budete?"
"No jasně, až budeme mít maturitu, tak se nás nikdo na nic nebude ptát ..."
"Tak co vlastně chcete?"
"My?" diví se studenti, "my přece nic nechceme! My to stejně potřebovat nebudeme! Vždyť už jsme vám to říkali," diví se upřímně studenti.
"Přece musíte uznat, že když tu nic nechcete, tak sem zbytečně chodíte!" namítám já.
"Jenže to byste ve škole nikoho neměli a koho byste pak učili. Vy se přece taky potřebujete uživit!"
"Já si myslím, že bych se uživil i jinde," říkám sebevědomě.
"Tak proč ještě učíte? To byste přece byl už dávno jinde ..."
"A vy si myslíte, že jsem nabídky na nějakou líp placenou práci nedostal?
"No, to my samozřejmě nevíme," uculují se studenti, "ale kdo by se za ty peníze s námi trápil ..."
"Víte co? Vezměte si sešity a raději se do toho pustíme."
"A nešlo by to ňák udělat?"
"To jako že nebudu učit? Ostatně já si to na vás nevymýšlím, tahle látka je součást učiva, přece nemůžu neučit," zkouším to mírně alibisticky
"Ale můžete, vždyť to záleží jen na vás, co po nás budete chtít! My to nikomu neřekneme ..." přesvědčují a slibují.
"Do háje, vždyť jsem za to přece placený, že vás mám něco naučit. Jak by to vypadalo, kdyby vás učitelé nechali jen tak?"
"No, vždyť nás tak nechali a stejně jsme teď tady u vás! Tak nám to aspoň nadiktujte, my se to třeba i naučíme," prosí studenti.

Ondřej Balík je velký optimista a já jsem ve školství asi už moc dlouho.

Milý pane Vodičko,
to je krásná ukázka reálného školského života. Nechtěl byste tento rozhovor uchovat ve formě blogového příspěvku? Třeba zde.
Myslím, že by tato "drsná realita" neměla zapadnout v diskuzi.

I když učím na 1. stupni, musím jen souhlasit. Podobné nekonečné rozhovory jsou už ve 4. ročníku, ale argumentace dětí je ještě chabá a vcelku snadno se dá prorazit. Vy už to máte nepoměrně těžší.

Pane Vodičko, děkuji.
S tím, co jste popsal jsem denně konfrontována. A moc děkuji za vaše řádky. Jsem ráda, že v tom nejsem sama. Otázkou ale je, co s tím? Učím matiku. Učím kuchaře (nejen je). V pondělí jeden povídá, na co se učíme tu Pythagorovu větu? Už se vidím, jak klepu steak a používám na to nějaký výpočet... Jak je přesvědčit, že i to pro ně bude k užitku? Jsou chvilky, kdy jsem bezradná a používám formulku : "Chcete mít výuční list (maturitu) tak se musíte naučit i něco, co pak úplně nevyužijete." Ale neuspokojuje je to! Asi na to jdu špatně...

Při čtení příspěvku pana Vodičky jsem se opravdu pobavila . Ale, ruku na srdce, opravdu si myslíte, že se takto projevují jen dnešní děti? Mně osobně to připomnělo má studijní léta, když nás nebavila látka, která se zrovna probírala Myslím si, že dnešní děti nejsou v žádném případě horší, než jsme byli my. Jsou jen jiné .

"Ondřej Balík je velký optimista a já jsem ve školství asi už moc dlouho."

No, nevím. Mám důvody být optimista, pokud jde o děti, mám ale opravdu vážné důvody být pesimista, pokud jde o naše školství.

A jinak - já jsem ve školství asi už moc dlouho na to, abych se se svými žáky zaplétal do takhle nesmyslných dialogů Moje maximálně třetí replika (to když jsem mimořádně sdílně naladěn) zní: "Cokoli ještě nevíme, stojí za to se dozvědět právě proto, že to ještě nevíme. A jedem."
Do konce hodiny obvykle většina žáků připustí, že to bylo přinejmenším zajímavé. To stačí.

O budoucím užitku informací se můžu se žáky bavit teprve tehdy, když je mají. Dříve je to ztráta času (což bývá také ze strany žáků jediný skutečný cíl takových debat, jak často sami přiznávají). Přistoupit na to je IMHO dost pomýlený postup...

to p. Dědková

A nešlo by to třeba tím, že by se našel spolu s nimi způsob, kde i třeba tu Pythagorovu větu v životě využijí? Mám dojem, že by tomu pak lépe rozuměli.
D.

A budou tu Pthagorovu větu kuchaři opravdu potřebovat?

Jarda, který je na tom stejně jako Vy.