Jsou rozhodně přímější a nemají zábrany říct svůj názor. Otázka je, zda vždy volí úplně nejvhodnější formu, když občas hraničí z drzostí.
Spousta dětí je spokojena sama se sebou a nemají potřebu udělat cokoliv navíc - najít, vyhledat, zpracovat .. přitom možnosti mají dnes rozšířené o internet.
Co pociťuju jako problém a co mi hodně vadí, je taková hromadná ztráta "chtění něco dokázat", být v něčem ve škole dobrý či dokonce lepší než ostatní.

Mám dojem, že na druhém stupni je strašně důležité, aby žáci měli pocit, že "o něco jde." Na nějaké hloupé hry a usnadňování nemají moc náladu, to všechno najdou doma lépe. Když jim dáme pocit, že jde o vážné věci, zaberou.

Jsme bohatá společnost a pěstujeme kult dítěte, o děti se rodiče i stát může starat do jejich vyššího věku a děti tuto nabízenou službu samozřejmě využívají. Pracovat na sobě s nasazením, vybudovat si základ pro celý život a postavit se na vlastní nohy, to se moc nenosí. Koneckonců my, dospělí, neustále vymýšlíme, jak dětem jejich život zjednodušit a zpříjemnit, až je nejsme schopni připravit na realitu života.

Děti dnes mají, si myslím, větší volnost a mnohdy nemají stanoveny mantinely. A tak se v tom plácají a nechápou, proč by se měly chovat jinak, než doma.

Tohle je velký průšvih a selhání - tedy hlavně rodiny (a věřte, že to na třídních schůzkách bude mít dohru - už připravuji odbornou literaturu). Protože nejde jen o obyčejné slušné chování, ale o to, že těm dětem rodina nabízí model, že ony jsou ty nejdůležitější a vše se musí přizpůsobit jejich potřebám.

Pro mě, učitele střední odborné školy po 25 letech ve školství, jsou dnešní studenti v mnohém stejní, v mnohém ne. Větší část tvoří studenti slušní, přiměřeně reagující. Rozdíl je v tom, že se na střední škole ocitli díky systému školství pohromadě studenti, kteří jsou skutečnými studenty, a ti, kteří by se před patnácti lety věnovali nějakému praktickému učebnímu oboru, dělali něco rukama a měli by z toho radost. Teď sedí ve škole, práce hlavou jim nejde (a oni to vědí) a reagují podrážděně, zkratovitě, hledají si náhradní činnosti. Škola a učitelé se však musí těmto studentům podřizovat, protože je z ekonomických důvodů potřebuje - a to oni také vědí a využívají toho. Navíc jim školské předpisy dávají tu možnost - omlouvání se po 18 roku věku samostatně, dokončení klasifikace 1. pololetí k 30. červnu, přijímání na vysoké školy často bez přijímacích zkoušek, fiktivní zdravotní úlevy a jiné úlevy, atd.

Po patnácti letech honby za studentem kvůli změně financování na žáka klesla úroveň klasických středoškoláků o čtvrtinu, někde o třetinu, zpomalila se výuka, bystřejší a zvídavější studenti jsou zanedbáváni, protože energie učitelů se vypotřebuje na neustálé řešení běžných provozních otázek spojených s prostým chodem školy, třídy.

Metody práce ze základní školy postupně vytlačily práci středoškolskou, protože absolventi ZŠ přicházejí navyklí pracovat postupem - nadiktovat, zpaměti naučit, podržet tři látky zpátky a pryč od toho. Podle zpráv známých z vysokých škol tento způsob prostého memorování už dorazil i tam a i tam zápasí o žáka a snaží se je udržet zuby nehty (podle ČSÚ je v souč. době kolem 340 000 studentů na VŠ - myšleno tím samozřejmě v různých typech studia).

Jsme bohatá společnost a pěstujeme kult dítěte, o děti se rodiče i stát může starat do jejich vyššího věku a děti tuto nabízenou službu samozřejmě využívají. Pracovat na sobě s nasazením, vybudovat si základ pro celý život a postavit se na vlastní nohy, to se moc nenosí. Koneckonců my, dospělí, neustále vymýšlíme, jak dětem jejich život zjednodušit a zpříjemnit, až je nejsme schopni připravit na realitu života. Na střední školu děti ze ZŠ volně přecházejí, ze střední školy s maturitním, maduritním či maduridním vysvědčením odcházejí - vzali jsme jim možnost přiměřeně jejich možnostem něco dokázat, prožít radost a úspěch z dlouhodobě odváděné práce, vzali jsme jim možnost sebe sama si vážit. Protože si nemohou vážit sebe sama, neváží si ani jiných.

Současná česká škola se všemi ústupky a úlevami a také klesající úrovní je toho smutným příkladem.