Mgr. Zdeněk Sotolář píše:
Abych se uměl profesionálně poradit s kolegou, na to opravdu nepotřebuji vyjíždět o víkendech a běhat po stráních, prolézat provazovými pavučinami, překonávat minová pole, s důvěrou padat nebo přenášet princezny, papírky a míčky...
A když připravuji projetový den, spoléhám na odpovědnost a kreativitu jednotlivců, protože právě oni povedou svoje dílny. Sami.
A když připravuji projetový den, spoléhám na odpovědnost a kreativitu jednotlivců, protože právě oni povedou svoje dílny. Sami.
Dobrý den, pokusím se zareagovat na tento text pana Sotoláře.
Jsem přesvědčen o tom, že jste určitě schopen se poradit a určitě připravit projektový den jako jednotlivci. Potud souhlas. Jenže opravdu o tom má být současná škola? Když se podíváte kolem sebe, v zásadě všude vidíte, že je čas, kdy je nutností jít dále a vytěžit potenciál synergie ze spolupráce lidí. Jsem přesvědčen, že právě školy vypadají, tak jak vypadají, neboť učitelé jsou mnohdy sólisté a NEUMĚJÍ spolupracovat. A tudíž to ani neumí naučit žáky. Přínos teambuldingových akcí jedle mého názoru v zásadě dvojí:
1) mají napomoci tomu, aby se učitelé (v případě, že budeme mluvit o těchto akcích pro pedagogy) naučili spolupracovat a nikoliv "jen" pracovat spolu.
2) tím, že se lidé poznávají v neobvyklých situacích, tak mají možnost překonat zaběhané stereotypy. Tudíž pak vědí více o svých spolupracovnících a dokáží se pak lépe zorientovat v běžných situacích.
O tom, že je nutné na kurzu s danou aktivitou dobře pracovat a vytěžit z ní patřičné věci již psali kolegové...
Hodně mě překvapuje to, že se pořád nepřekonává stereotyp učitelů sólistů
