K tomuto tématu pořádá společnost AGORA CE veřejnou debatu 8. 12. od 13:00 hod. v rámci své konference Strategie EU 2020 a participativní demokracie.
V panelu zastánci i odpůrci, více info zde.

V příspěvku Jany Krotilové se objevila otázka: "Jsou snad integrovaní žáci šťastnější než ti ve speciálních školách?"
Odpověď na tuto otázku by nebylo od věci hledat - ovšem ne z pohledu zvenčí, ale z pohledu dětí, kterých se to týká.
Další věta, která mě velmi zaujala je tato:
"Navíc se domnívám, že děti jsou raději tam, kde mohou dosáhnout úspěchu při přiměřené snaze (tj. ve speciální škole) než ve vysoce konkurenčním prostředí běžné ZŠ, kde se často setkávají jen s neúspěchy. "
Pro mě je to velmi smutná věta. Vysvětlím:
Z mého pohledu je to VELKÝ PRŮŠVIH, pokud je v běžné ZŠ vysoce konkurenční prostředí. Ve vysoce konkurenčním prostředí se podle mého názoru totiž nemůže cítit dobře nikdo - ať je takové prostředí ve škole anebo kdekoliv jinde.
Jakýpak úspěch anebo neúspěch? Co to vlastně je? Nestačí normálně ŽÍT? O čem může vůbec být život v konkurenčním prostředí? O stresu?
"Vysoce konkurenční prostředí" selektuje, křiví charaktery, není spravedlivé, není chápající, není tvůrčí, není svobodné, není a ani nemůže být láskyplné, není přítomno vzájemné naslouchání, nevidím v takovém prostředí NIC pozitivního!
Takové prostředí totiž ubližuje VŠEM.
Podle mého cítění je tím, kdo vytváří atmosféru ve výuce, učitel. Dobrý učitel = obrovské nároky na kvalitu osobnosti, mj. Měl by být jako rodič.
Pokud dobrý rodič má několik dětí s odlišnými schopnostmi, určitě nebude ve své rodině vytvářet "konkurenční prostředí", ale bude usilovat o to, aby rodina držela pohromadě a vzájemně si všichni pomáhali. Dobrý rodič své děti neselektuje, žádného svého dítěte se nezříká, žádné neodsouvá, žádné nevyzvedává víc, než ostatní.
Tuto myšlenku už ani dál nerozvíjím dalším vysvětlováním.
Je ovšem jasné, že nejsou jen "dobří rodiče" - při různých situacích může i v rodinách vznikat disharmonie - pak třeba sourozenci mezi sebou různě "soutěží" , usilují o různé výhody třeba atd.= konkurenční prostředí + z toho plynoucí důsledky /často celoživotní/.
Život je o hledání rovnováhy. Rovnováha - střed - je dočasný stav - vždy nastane něco, čím se od středu vzdálíme - ale intuitivně hledáme opět klid středu. Měli bychom se snažit být tomuto středu alespoň hodně blízko a nevytvářet situace, kdy je vychýlení příliš velké - pak se pomyslné "kyvadlo" rozkmitá na obě strany - plus, mínus dokola - a ustálení na středu vyžaduje delší čas a přináší více omylů a chyb - včetně jejich důsledků.
Považovala bych ještě za důležité jednoduše se vcítit do dušičky dítěte - v tématu tohoto vlákna dítěte, které je označováno jako adept na specku.
Jak asi vnímá své zařazení do nějaké takové speciální kategorie?
A vůbec! K čemu jsou jakékoliv speciální kategorie? Co s člověkem udělá např. zařazení do kategorie "výjimečný"........Stačí se podívat na dospělé lidi, kteří jsou prezentováni v médiích jako VIP. Při pozorování takových lidí mám dojem, že jde o deformaci - karikatura hodnot, vytváření iluzí o hodnotách........
Anebo postoje např. politiků, kteří mají o sobě mínění, že jsou výjimeční, resp. mocní, neohrožení - jsou též vyzvednuti na spec pozice.........a pak to dopadá tak, jak to dopadá čím dál víc. V celém státě jsou vytvářeny různé "specky"..........selektují donekonečna a všichni si to odnášíme........konkurenční prostředí.
brrrr........

Myslím si, že je správné, že v naší společnosti existují různé druhy škol (praktické, speciální). K integraci se přikláním, ale pouze pokud je prospěšná samotnému dítěti. Integrovat do běžné školy každé dítě s postižením nelze. Vždy je nutné přihlédnout k jeho možnostem a schopnostem, ke druhu a hloubce jeho postižení. A tady je v první řadě důležitá správná diagnostika, kterou mnohdy není jednoduché určit. Zvláště, jedná-li se o kombinaci více postižení a poruch. Osobnost učitele je velmi důležitá, avšak jeho role je od té rodičovské odlišná (i když my - učitelé víme, jak úzce je v dnešní době provázán proces vzdělávání a výchovy). Učitel může být po lidské stránce výborným člověkem, ale jestliže mu nejsou od státu poskytnuty podmínky pro integraci žáka (a teď myslím žáka s nějakým lehkým postižením), pak je jeho role velmi ztížená. Navíc se může stát, že je na něj vyvíjen nátlak, jak ze strany rodičů (nebude přece chodit do "ZŠ speciální"), tak ze strany zaměstnavatele (konkurenční boj škol o každé dítě). Pokud nebudou vytvořeny podmínky pro integraci (bezbariérovost školy, menší počet žáků ve třídě, asistent pedagoga, individuální přístup, dostupnost speciálních pomůcek, vzdělávání pedagogů ve speciální pedagogice...), nebude možné ji plně uskutečňovat. Každá škola má svá specifika, která je třeba udržet a spíše zkvalitňovat, ne rušit.

Zdravím, jsme vesnická málotřídka a občas nějaké integrované dítě máme, nyní holčičku s LMR - a tam opravdu není žádný problém, obtížnější to bylo s dětmi s poruchou chování, ale také jsme to bez asistentů zvládli (občas mě až udivuje, na co všechno mají někde asistenty a jak se tam integruje ve třídě zvlášť). Vždycky šlo ale o "lehčí" záležitosti, těžší záležitosti neumím posoudit, ale za určitých přesně stanovených podmínek bych spíš byla pro opatrnou integraci. Bojím se však, že ty podmínky nenastanou, v tom problém.

Jinak k integraci Romů zajímavý članek -

http://reporti.net/polis/v-cesku-byli-n ... edni-skolu