Navštívila jsem včera filmově-debatní večer pořádaný Člověkem v tísni právě na téma vzdělávání romských dětí - jmenoval se Česká škola - jen pro zdravé a bílé?

Večer začal promítáním již staršího dokumentárního filmu (2000) Zdi, který vypráví příběh tří romských dětí žijících v Matiční ulici. Děti chodí do "zvlášky" a celý film je vlastně o tom, zda právem a zda fakt, že v (dřívějších) zvláštních školách je podle průzkumů 75 % romských dětí, je opravdu dán tím, že tyto děti mají nižší inteligenci. Patnáctiletý Pepa a stejně stará Anežka se snaží s pomocí svojí učitelky dostat na střední školu, což mohlo být pro absolventa zvláštní školy dříve (nyní?) jen snem.

Ale proč to píši - následovala debata se zajímavými lidmi, mch. se zde "utkali" pan Pilař, v současné době předseda Asociace speciálních pedagogů, do nedávné doby dlouholetý ředitel odboru speciálního školství na MŠMT, a Viktor Hartoš, dětský psychiatr a lékař, která nastoupil jako ředitel na stejný odbor letos na podzim a po šesti týdnech podal sám výpověď. Pan Pilař hájil myšlenku, že potřebujeme speciální školy a že jich potřebujeme ještě více, pan Hartoš a s ním třeba ředitelka o.s. Rytmus Pavla Baxová, která se věnuje integraci dětí ve školách, si mysleli, že speciální školy potřebujeme maximálně pro děti s mentální retardací, případně pro některá smyslová postižení, ale zazněl dokonce i takový názor, že by bylo možné všechny děti integrovat a že se to v cizině ukazuje nakonec jako levnější cesta.

Myslíte si, že potřebujeme speciální školy? Pro jaké děti?
A pokud by se část peněz přesunula na základní školy, vzdělali učitelé a osobní asistenti byli automaticky hrazeni, myslíte si, že by šlo integrovat většinu, nebo dokonce všechny děti? Mělo by to nějaký smysl?

Ad 1. ANO. Nikdo nemůže být odborníkem na vše. Ve speciálních školách učí učitelé, kteří jsou vzděláni tak, aby byli schopni pomoci právě dětem, které tu speciální pomoc potřebují.

Ad 2. Těch "pokud" je trochu moc, že?! Znáte realitu českého školství? Tušíte, co všechno se chce po učitelích, na co všechno mají být odborníky?
Zeptejte se začínajícího učitele, co ho nejvíc překvapilo. Předpokládám, že odpoví něco v tom smyslu, že si (naivně) myslel, že převážná část vyučovací hodiny bude věnována výuce.
Když se učitelům nabalí další "nevýuková" povinnost (a péče o integrované dítě podle mne do této kategorie spadá), má vůbec smysl, aby na VŠ učitelé studovali didaktiku a metodiku předmětů?
...a to mluvím pouze o 1. stupni. Tušíte, jak vypadá "speciální péče" na druhém stupni?

Nejčastěji se diskutuje o romských dětech a jejich zařazování do speciálních škol. Až někdo vymyslí, jak vyučovat ve 4. ročníku, kam nastoupí zcela negramotný chlapec (právě se vrátil z Kanady) nebo jak nenarušit výuku ve 2. ročníku, když denně řešíte žáčka, který nemá pomůcky/učebnice/úkoly/vybavení a polovinu hodiny hledí z okna (pokud si zrovna nezpívá), pak budeme integrovat s radostí.

1. Ano, jsou děti, které je opravdu potřebují a speciální pedagogové jim pomohou.

2. Všechny děti by integrovat nešlo a protože vyžadují opravdu péči a pozornost, tak tím utrpí výuka těch "normálních". Na spec. školách mají menší počet žáků ve třídě. Zavře se blízká spec. škola a k mým 25 mi přijdou do třídy třeba 3 žáci, co potřebují opravdu spec. péči, k tomu 3 asistenti? Má to smysl? A co hodnocení? Budeme mít různé stupnice? A jak to bude působit na ty, co nemají úlevy a nemají asistenty?
Ano, integrovat dítě s tělesným poškozením, ano, všichni dys patří do běžné školy, ano, každé rómské dítě, které zvláde ZŠ tam patří. Ale ti, kteří běžnou ZŠ nezvládnou tam nepatří, jako ne každý zvládne VŠ či SŠ, tak podívejme se pravdě do očí, ne každý zvládne ZŠ. A pro ty jsou spec. školy určené.

Netroufám si vyjádřit se k danému problému, ale vrtá mi hlavou skutečnost, že Česko má největší rozdíly v úrovni žáků. (Například 25 % českých studentů nemá základní čtenářské dovednosti. Ve Finsku jen 5 %. Podobně na druhé straně spektra - máme jen 9 % studnetů, zatímco Finsko 17 %. Zpráva McKinsey and Comapany. Souvisí to s naším problémem?

Co třeba takhle: Pro samé starání se o "zaostávající žáky" se nestíháme věnovat poctivě všem?
Kdyby nám odpadla nekonečná jednání s rodiči/spec. pedagogy/pedagogickými poradnami ( s tím spojené papírování), měli bychom víc času připravovat si materiály, které by rozvíjely problémové součásti výuky...

Dnes jsem se vrátila z kontaktního semináře v Belgii, určeného pro učitele, kteří vzdělávají žáky se speciálními vzdělávacími potřebami (program Comenius). Otázka jak a koho integrovat se řeší snad v každé zemi EU (a nemám pocit, že je to někde 100% jasné). Musím si své postřehy ještě srovnat, ale teď se pokusím připojit pár slov k tomuto tématu. Z 5Oti účastníků z mnoha zemí EU byla asi necelá třetina z "inkluzivních" škol. Podle informací, které zde zazněly, tyto školy mají žáky s SVP buď ve speciálních třídách v běžné škole nebo mají inkluzivní třídu, kde jsou dva učitelé (ne asistent!, ale speciální pedagog), případně ještě asistent - v případě žáků s lehčími obtížemi v učení (lehkým mentálním postižením nebo sociálním znevýhodněním). Na výukové předměty se žáci dělí do dvou skupin (mají dvě oddělené třídy, třeba ještě se společným prostorem uprostřed!!!), speciální pedagog se tak může věnovat těm slabším a na předměty a aktivity, kde to je vhodné jsou ve třídě společně. V případě žáků s těžšími obtížemi v učení (střední a těžká mentální retardace, kombinované postižení, autismus) jsou i v zemích s tradičním společným vzděláváním pro všechny děti (Dánsko, Belgie...) běžné speciální školy i možnost integrace na přání rodičů.
Pokud bude u nás možnost řešit vzdělávání souběžně dvěma učiteli ve třídě (jeden z nich speciální pedagog), s možností realizovat část výuky odděleně, dovedu si představit obtížněji vzdělavatelné skupiny žáků v běžných třídách. Asistent pedagoga tento problém podle mě nemůže řešit ...vždy potřebuje odborný "dohled" pedagoga a jeho pomoc při přípravě výuku, což je časově obtížně realizovatelné. Je to v současné době možné? Ano, ne, proč?
Jako speciálního pedagoga mě moc zajímá názor kolegů z běžných škol, připojte se, prosím do diskuze.

ps. jsem přesvědčená, že romské děti, které běžnou základní školu zvládnou a mají motivaci k dalšímu studiu (to znamená, že i jejich rodina považuje vzdělání za důležité) nemají žádné překážky v jakémkoliv vzdělávání společně s ostatními dětmi

ještě k problematice vzdělávání romských dětí .... článek, který rozhodně stojí za to si přečíst

Díky za podnětné názory!


To je zajímavý pohled, Lenko, díky za zprostředkování zkušenosti. A měla by taková výuka přínos pro obě skupiny žáků? Tvrdí se, že děti bez SVP se takto učí žít s "odlišnými" dětmi a je to i pro ně přínosné. Myslíte si to taky? V čem spočívá přínos pro obě skupiny žáků při integraci?


Já vidím problém v tom, že většina romských rodin pro vzdělávání svých dětí motivována není, ale těžko to očekávat (to už jsme myslím dost probrali tady). Jenže ten bludný kruh je nutné nějak rozetnout. Tak bych osobně byla pro, aby se pracovalo, dokonce o to intenzivněji i s těmi dětmi, jejichž rodiny o vzdělávání zájem nejeví a spolupráce s nimi je složitá. Asi je to zase otázka peněz - nebo ne? Co by muselo být jinak? Jaké podmínky vytvořit? Určitě to někde již nějak musí fungovat, nebo ne?

Otázky kolem případné integrace žáku s lehkým mentálním postižením byly položeny také ve vláknu speciálního vzdělávání.

Snad pro učitele Zš bude zajímavé také slyšet o tom, že dochází i k opačné integraci. Tento problém řešil náš návštěvník. Klikněte zde.