Nejde o to něco zkvalitnit, ale ušetřit.

Moje zkušenosti jsou ze ZŠ praktické, tedy práce s dětmi s mentálním postižením, samozřejmě nejsem odborníkem na všechny specializace!
Podmínky je nutné vytvořit! A kde vzít peníze? Dojde přece ke zrušení škol, tam peníze nadále nebudou potřeba - tyto prostředky by měly jít do ZŠ, aby vytvořily a připravily prostředí pro žáky, kteří to potřebují. Nevím, zda dojde ke zlevnění, to není mým cílem, ale jistě dojde k potřebnému propojení "běžných" žáků a žáků "s postižením". Tak, jak se lidé setkávají v běžné společnosti, budou se i děti setkávat na své škole. Povede to k větší toleranci, propojenosti a k menšímu sociálnímu napětí ve společnosti.
Nepředstavujme si dosavadní systém výuky v ZŠ, tam by integrace nebyla možná. Je třeba změnit organizační prvky výuky i celé školy.

Menšímu sociálnímu napětí ve společnosti? Nepřeceňujete situaci? Naopak: Příčinou sociálního napětí jsou tedy speciální školy?

Paní Zůnová, vím, že to myslíte dobře, ale skutečně nemáte pravdu. Nevím, z jakého důvodu, ale všichni obhájci integrace nehorázně paušalizují. Pro ilustraci 2 příklady:
1. Mám v první třídě žáčka, patrně s dg LMD. Nemohu se mu věnovat individuálně, i když by to potřeboval, stejně jako pomalejší tempo, ale po dohodě s rodiči (a za jejich velmi úzké spolupráce) je "s námi" a pro ostatní děti je to skutečně přínos z hlediska sociálního.
2. Mám dceru s DMO, spastická kvadruparéza, epi. I takové dítě byste chtěla integrovat?

Já nevím! Pokud mi mnoho odborníků řekne, že to nelze, že by integrace nebyla žádným přínosem, pak bych takové dítě neintegrovala.
A zde jsme u toho, co považuji za základ. Tedy JAK integrovat (tedy koho, kdy, kam...) Již existují takové materiály? Ráda si je přečtu!

K čemu je podle Vás integrace?

Dobrý den, jsem učitelka mateřské školy, trošku z mojí zkušenosti:
1. jednotřídní MŠ, 25-28 dětí ve věku 3-6 let, v různém období 1 dítě integrované (LMR; DMO - imobilní); 2 učitelky
učitelky - zvýšené nároky na vzdělání - studium spec.ped.; vysoké nároky na organizaci, pomůcky, metody práce,...; fyzická kondice
2. dvoutřídní MŠ spec., 28 dětí; 4 učitelky
učitelky - neumím si představit, že bych všechny handicapované děti po jednom až dvou integrovala do tříd s 26 zdravými dětmi, vždyť mají různé vzdělávací, sociální, výchovné potřeby (individuální péče, sociální kontakty, hluk, artikulace, obrázková komunikace,...)
Integrace - ANO - mám dostatek financí - nižší počet dětí ve třídě, zvýšený počet pedagogů + postiž. d. ped.asistenta, psycholog, logoped, pomůcky, bezbariérové přístupy...
MÁME NA TO PENÍZE?
V kouzelném slůvku "integrace" se nám někam ztratilo dítě, jeho vzdělávací potřeby. Kolik dětí je každý rok vráceno ze ZŠ zpět do MŠ... Od nás jde do základní školy sebevědomý, těšící se človíček. Vrací se k nám "hromádka neštěstí", která neúspěch řeší po svém (nálepka budižkničemy, grázla, hlupáka, tichošlápka...). Dítě "na hraně" (LMR nebo zdravý?) má nárok na úspěch, štěstí, zdravý vývoj vzhledem ke svým schopnostem a možnostem! Že nebude vědcem v oblasti fyziky, když na ni nemá buňky, snad ví všichni, ale zároveň není vyloučen světový šéfkuchař.
Každý zodpovědný rodič má možnost vybrat svému dítěti školu, dítě do školy posílá, sleduje jeho vzdělávání, přeřadí ho do jiné školy, ... stačí využít současné možnosti.
Neumíme EU vysvětlit přednosti našeho školství nebo nechceme?
navrhuji: integrované zařízení MŠ, ZŠ
třída běžná, individuální, logopedická, praktická,...
Jednoduché je něco zbourat, těžké je stavět to znova.
Přeji klidné spaní všem dětem.

Jsem učitelka ZUŠ - tudíž nemám praktické zkušenosti ve spec.ped - tudíž můj pohled je více-méně zvenčí /i když učím i děti, které se potýkají s odlišnými potřebami ve výuce oproti většině - hyperaktivita, dyslektici, odlišnosti v lateralitě/.
K tématu, ke kterému se vyjádřujete, bych přesto ráda připsala něco ze svých vzpomínek i zkušeností.
Vzpomínka: na 1. stupni ZŠ od 1. po 5. třídu mě učila úžasná učitelka, kterou mám pod kůží doteď - občas si to uvědomuji, jak byla pro mě důležitá. Učila srdcem - to především. Bylo to dávno, 2. polovina minulého století.......žádná přepychová výbava ve školách, pamatuji ještě např.topení v kamnech na uhlí......na Slovensku to bylo. Hodně jsme zpívali - např. i vyjmenovaná slova jsme se učili v písničkách - známá melodie nějaké lidové písně, podle které paní učitelka seřadila vyjmenovaná slova tak, aby do melodie "šly" - a pak stačilo prozpěvovat.........
Pamatuji si na nějaké vystoupení v kulturním domě, které s námi připravovala paní učitelka - hrála jsem roli sluníčka, paní učitelka vlastnoručně ušila pro nás kostýmy, na mou "sluníčkovou" hlavu např. i umně vytvořenou čepici se slunečními paprsky.......
Ve třídě jsme měli 2 spolužáky, kteří žili v těžkých sociálních podmínkách, nedostatek oblečení, hygieny, motivace a podpory z rodiny - čemuž odpovídaly i jejich školní výsledky.
Tehdy nikdo nežil v přepychu, bylo to "normální" - ovšem vzdělání a práce byly váženými hodnotami.
Fungovala soudržnost, ochota pomoci slabšímu. Paní učitelka nás vedla k tomu, abychom těmto našim 2 spolužákům pomáhali. Doučovali jsme je, přinesli jsme jim z domova oblečení, které jim mohlo ještě posloužit - byli jsme vedeni ke vzájemné pomoci, podpoře.
Je možné, že tito spolužáci měli nejen sociální handicap, ale i nějakou poruchu učení - to už nemohu posoudit zpětně - v té době se o poruchách učení /možná vůbec/ nevědělo - netuším, jako dítě jsem tehdy mnohé ve školství samozřejmě nevnímala z pohledu pedagoga.
Zpětně ale mám pocit, že atmosféra v naší třídě byla opravdu krásná, spolupracující, laskavá, nesoutěživá, nikdo nebyl separován, žádné třídění ne lepší a nevzdělatelné nebylo - jen pár "lajdáků" , kterým jsme pomáhali se z toho "dostat" - bylo veselo, panovala tvůrčí atmosféra.
Byly jsme za těchto okolností děti spokojené i šťastné, vychovávané v sounáležitosti, toleranci, vzájemném respektování atd.
Při vzpomínce na svou první paní učitelku si uvědomuji, že byla sama "jiná" /což pro nás nebylo vůbec podstatné!/ - měla nemocnou páteř, zřejmě vrozenou vadu - hrb, silné brýle, neměla svou rodinu - pomáhala v rodině své sestry s výchovou jejich dětí.

Zkušenosti učitelky ZUŠ: děti hyperaktivní, dyslektici, přeučení leváci, zkřížená lateralita - za léta praxe jsem takové žáky měla a mám i v současnosti. Tito žáci nepatří mezi takové, se kterými jde všechno hladce - ideální klavírista je hudebně nadaný, manuálně disponovaný, bleskově chápající, pracuje lehce, rychle, s nadšením a bez problémů, tvoří........
Dětem "s problémy" ovšem může hra na klavír všestranně pomoci s přesahem i do jejich jiných činností, dodat sebevědomí, uvědomit si, že jejich "jinakost" není nedostatek, POUZE jinakost - a je potřeba prostě pouze jinak postupovat v činnostech, hledat si své originální způsoby vnímání a pracovního postupu - a přitom nemít pocit méněcennosti = je to naprosto NORMÁLNÍ.....
Ovšem taková výuka vyžaduje více času, více znalostí a zkušeností učitele, neustálé hledání nových postupů, tvoření na základě spolupráce učitele i žáka - učíme se navzájem naslouchat si, radíme se, je to o poznávání, rozvíjení svých možností atd.
Domnívám se, že jde taktéž o způsob integrace - žádné takové dítě není odsunuto do kategorie "klavír pro tebe není.......to nezvládneš nikdy".
Z mého pohledu se proto jeví "všechny děti do ZŠ" tak, že ANO.
Samozřejmě je potřeba vytvořit k tomu podmínky - vnímám, že většinou nejsou.
Určitě to souvisí s celkovou atmosférou ve společnosti a dobou, kdy za vším jsou peníze V PRVNÍ ŘADĚ - prostě kšeft.
Což ovšem škola nesmí být - přesto čím dál více JE. Bohužel.
Lidé se cíleně rozdělují, třídí na lepší, horší, nepřizpůsobivé, vyloučené, staré a nemocné, kteří jsou přítěží a "užírají" peníze ostatním, VIP /?!/ , odpad, asociály, bezdomovce - prostě polarizace za každou cenu za účelem roztříštění všeho, co by mohlo ještě fungovat - soudržnost, potřeba vzájemně si pomáhat, soucit a podobné hodnoty jsou upozaděny, odsunuty.
Domnívám se, že za jiné atmosféry by ani integrace dětí s postižením nemusela být problémem.
Ještě si připomínám dokument, který jsem kdysi s pohnutím a dojetím shlédla - klouček, kterého vlastní rodiče odmítli přijmout, zřekli se ho - narodil se bez ručiček. Byl adoptován a jeho adoptivní rodiče trvali na tom, aby chodil do "normální" školy - hledali a našli školu, kde chlapečka přijali s láskou. Bylo to obrovským přínosem nejen pro tohoto chlapečka /byl kouzelný, šťastný a veselý, psal nohou, plaval, zpíval ve sboru/, ale i pro jeho spolužáky, kteří se i díky postoji jejich paní učitelky stali podle mého názoru NA CELÝ ŽIVOT lidmi více citlivými, laskavějšími atd.
Domnívám se, že podobné postoje ve smyslu vzájemnosti se nikdy neztrácejí a předávají se dál - i když často není zpětná informace o tom, jak důležitý a významný dopad to má na všechny, kteří něco takového ve svém životě prožili.

Včera jsem se zúčastnila zahajovací Konference k projektu Integrace, kterou pořádal Magistrát hlavního města Prahy. Mimo jiné bylo na programu téma "Klady a zápory integrace". Přednášející Jaroslav Šturma, zde řekl: "Tak jako k dýchání potřebujeme obě plíce, potřebujeme školy tzv. hlavního proudu i školy speciální". Velice se k této myšlence přikláním - ne pro všechny děti je integrace do běžné školy přínosem a obohacením.
Mimochodem pro pražské učitele je zde stále ještě otevřena možnost se do projektu přihlásit:
http://skoly.praha-mesto.cz/86045_Vzdelavaci-program-pro-pedagogicke-pracovniky-k-prohloubeni-odborne-kvalifikace

Jsem proti rušení speciálních škol. Kdybych na to měla, šla bych studovat speciální pedagogiku, ale já vím, že na to prostě nemám. Přesto ráda učím. Ráda pomáhám žákům v objevování jejich vlastních schopností. Činnosti, které se točí kolem žáků s poruchami učení a chování jsou pro mne dosti vyčerpávající a ubírají mi sílu na práci s ostatními dětmi. Navíc se domnívám, že děti jsou raději tam, kde mohou dosáhnout úspěchu při přiměřené snaze (tj. ve speciální škole) než ve vysoce konkurenčním prostředí běžné ZŠ, kde se často setkávají jen s neúspěchy. Jsou snad integrovaní žáci šťastnější než ti ve speciálních školách?