Rada od rodiče zněla: "Nechte ji vyšumět, ono ji to za 20 minut přejde."
Z hodiny relativně v klidu zbyde 25 minut, v lepším případě... Učitelka dítě "ignoruje" a snaží se za vytrvalého řevu žáčka, házení věcí jeho i ostatních, mlácení do lavice zaujmout ostatní děti, je jasné, kdo zaujme víc...
Letos jsem měla na táboře chlapce s ADHD, znala jsem ho z minulého roku, kdy byl po medikamentech relativně v klidu a pracovalo se s ním dobře, měl velký zájem a rodiče byli velmi vděční, že ho mohli na příměstský tábor umístit.
Takže letos byl opět zařazen, i když přihlášky přesáhly kapacitu.
Od prvního okamžiku bylo jasné, že letos to bude jinak. Už po chvíli jsem si uvědomila, že věnuji většinu pozornosti zmiňovanému chlapci, že veškeré mnou připravené napětí a motivování na hru nemá takový účinek, báječná parta dětí z loňska se začíná rozkládat a já byla neustále "bombardována" stížnostmi na projevy chlapce vůči ostatním, nehledě na to, že pouhé jeho odskočení na záchod, kdy se muselo přes tělocvičnu, se neobešlo bez nějaké "neplechy" a já jen trnula, aby se nikomu nic nestalo.
Po prvním dni jsem byla nejen unavená, ale hlavně zklamaná z toho, že tábor, tak dlouho připravovaný přijde vniveč. Celou noc jsem vymýšlela, jak na to. Ale ono se nic moc vymyslet nedalo, jen bezbřehá trpělivost (nebo vyloučení), často neměl nic hotového, připraveného, občas zabralo, že s námi nějakou činnost tudíž nemohl dělat a příště se více snažil, pochvala ode mne následovala vždy za vše povedené, později se to trochu zlomilo, nevím, jestli se více přizpůsobil on nebo jsem já trochu ubrala z představ o bezvadném táboře.
Ale vždy na to doplácí ostatní děti... (Dá se to, ale stojí to mnoho sil. Když je psycholog s dítětem sám, tak je to o něčem jiném. Nikdo z nás asi neměl problém s dítětem s ADHD, když s ním byl sám. Přijde-li za mnou zhora zmiňovaná dívka do knihovny, rozhovory s ní jsou plné zvídavosti, jednání milé a fajn.)
To jsem se rozepsala, ale k odpovědi jsem se nedostala
Jen přemýšlím, jak na to.