Dobrý den všem,
velice obdivuji všechny, kteří jakýmkoli způsobem pracují s postiženými dětmi. Mně stačí jen vidět ty fotky a mám slzy na krajíčku. To je ten důvod, proč bych s nimi nedokázala pracovat. Mi je jich tak šíleně líto. Nejsem schopna se dívat na pořady v televizi o postižených dětech.
Klaním se Vám.

Ahoj Péťo,
zpočátku, když jsem začala pracovat ve speciální mateřské škole, tak jsem z toho byla úplně vyřízená , říkala jsem si, že až mi skončí zkušební doba, tak musím odejít. Ono to chce, aby člověk zcela změnil přístup ke své práci, obzvlášť když přijde z běžného typu školství. Samozřejmě jsou lidé, kteří toho nejsou schopni a není to prostě práce pro ně .
Nyní bych neměnila Je to úžasná, sice náročná práce, ale výsledek, kterého dosáhnete, vás potom těší mnohonásobně víc
Toto, by možná mělo být další téma v sekci Speciálního vzdělávání, ale jak ho nazvat

Dobrý večer,
určitě to pro všechny nově příchozí pedagogy musí být dost těžké. Ale vše je otázka času, pokud tam je ten vztah k dítěti, zájem s ním pracovat, pak Vám ani nepřijde, že má nějaké postižení. Osobně nemám pocit, že bych se s něčím vyrovnávala. Beru je jací jsou. Někdo je vysoký, jiný malý, hubený silný, hlučný, tichý, chytrý, hloupý a hloupější, naši žáci jsou prostě postižení. Nějak to neřeším. Všechny jsou úžasné.
Irka

člověk učitel si asi zvykne stejně jako lékař... já si říkám, když to musí vydržet (a fungovat) rodiče, tak já taky. Děti bývají většinou v pohodě a svůj stav neřeší, horší to mají dospívající a dospělí a hlavně právě ti jejich rodiče. Zatímco nám naše zdravé děti odrostou a nějak se o sebe postarají, starost pro rodiče postižených dětí nekončí nikdy...tady stonásobně platí "malé děti malé starosti, velké děti velké starosti".

Dobrý den,

někdy je to velmi těžké se vyrovnat s žáky-žákem,kt. učíme, chce to obrovskou trpělivost!
O to je pak větší radost, i vzájemná, když se něco podaří!!!

Martina

Je tomu 11 let. Právě před tolika lety mi zemřela první žačka v nemocniční škole. Byla jsem v jiném stavu s prvním dítětem a vše bylo obrovsky živé. Nedokázala jsem si představit, že bych se někdy do nemonice vrátila. Dnes ( pokud bych bydlela v Praze )bych se tam vrátila s láskou. Nikdy na tuto zkušenost nezapomenu, přestože trvala jen krátce. Velice obdivuji všechny ,kteří pochopili život nemocných či postižených a dokáží jim pomoci. Jana

Myslím, že člověk se na tuto práci musí cítit a vědět, že bude schopen být trpělivý a empatický. Osobně zkušenost z tohoto druhu školství nemám, ale hluboce před těmito učiteli smekám. Slávka

Dobrý den,
přesně tak, musí to být v člověku. Tuto práci nemůže dělat každý. Toto by si měli hlavně uvědomit všichni, kteří se ke studiu speciální pedagogiky hlásí. Doporučuji všem budoucím studentům navštívit zařízení určené pro jedince s postižením, aby věděli aspoň okrajově, co to tato profese obnáší.
Irka

Dobrý den,
ráda bych se přidala také se svou zkušeností: přes studium 1. stupně na pedagogické fakultě, jsem se dostala ke studiu speciální pedagogiky, dále ke studiu výchovného poradenství a nakonec i výcviku v rodinné terapii. V rámci 1. ročníku SPPG jsme museli vypracovat seminární práci z některého z ústavů u nás. Osobně jsem tehdy několikrát navštívila sociální ústav v Horním Maxově, kde jsou chlapci s těžkým mentálním postižením. Staraly se o ně řádové sestry (dnes už jich tam je velmi málo) a musím napsat, že skláním hlubokou úctu k těm, co se o tyto lidi starají (a to myslím nejen ve zmiňovaném ústavu, ale obecně). Vždy jsem chtěla v takovém prostředí pracovat, ale nakonec jsem si uvědomila, že bych to především psychicky nezvládala. Ale protože jsem stále chtěla "pomáhat", vykompenzovala jsem si to vlastně dalším studiem a následnou péčí o žáky, děti, kteří měly problémy k řešení, které spadaly do mé kompetence. A musím přiznat, že to byla velmi náročná práce, nicméně (doufám) velmi užitečná.
Všem, kteří se jakkoli starají o jedince s postižením přeji hodně sil!
Jitka

Dobrý den, reaguji na větu z prvního příspěvku - ..."já bych to dělat nemohla"...
S postiženými dětmi pracuji deset let a tuto větu slýchávám neustále, už bych opravdu nespočítala, kolikrát byl tímto způsobem projeven obdiv k mé práci.
Zajímavé na tom je to, že přesně tuto větu jsem vždycky říkávala i já, a to i svojí mamince, která ve spec. škole pracovala celý profesní život - přes třicet let. A pak jsem náhodou - které neexistují - k dětem s kombinovanými vadami nastoupila i já. Ano, zpočátku jsem také zažívala návaly lítostik nim, k jejich rodičů, deprese z jejich budoucnosti ( co si Petruška počne, až na ní její babičce dojdou síly, co si počnou rodiče Tomáše, až už ho neunesou ...), tahala jsem si domů úvahy nad tím, proč se tomu nebo onomu stalo to a to... I já jsem měla pocit, že budu muset odejít. Pak mi pomohla zkušená kolegyně, která mi vysvětlila, že já nic z toho nevyřeším, že ve škole jsem proto, aby po dobu, kdy jsou mi děti svěřeny, jim ve škole BYLO DOBŘE. Aby si jejich rodiče odpočinuli, načerpali síly. Tuto radu bych ráda předala dál. Zjistila jsem, že i tyto děti milují humor, srandičky, prožívají city, přátelství, že ony si připadají "normální", že výše popsané problémy je nezatěžují. Vy, kdo si myslíte, že byste "to" dělat nemohli, nejdřív to zkuste. Možná budete překvapeni.
Milena Králová