Ahoj Péťo,
zpočátku, když jsem začala pracovat ve speciální mateřské škole, tak jsem z toho byla úplně vyřízená
, říkala jsem si, že až mi skončí zkušební doba, tak musím odejít. Ono to chce, aby člověk zcela změnil přístup ke své práci, obzvlášť když přijde z běžného typu školství. Samozřejmě jsou lidé, kteří toho nejsou schopni a není to prostě práce pro ně 
.Nyní bych neměnila
Je to úžasná, sice náročná práce, ale výsledek, kterého dosáhnete, vás potom těší mnohonásobně víc 
Toto, by možná mělo být další téma v sekci Speciálního vzdělávání, ale jak ho nazvat
- k dětem s kombinovanými vadami nastoupila i já. Ano, zpočátku jsem také zažívala návaly lítostik nim, k jejich rodičů, deprese z jejich budoucnosti ( co si Petruška počne, až na ní její babičce dojdou síly, co si počnou rodiče Tomáše, až už ho neunesou ...), tahala jsem si domů úvahy nad tím, proč se tomu nebo onomu stalo to a to... I já jsem měla pocit, že budu muset odejít. Pak mi pomohla zkušená kolegyně, která mi vysvětlila, že já nic z toho nevyřeším, že ve škole jsem proto, aby po dobu, kdy jsou mi děti svěřeny, jim ve škole BYLO DOBŘE. Aby si jejich rodiče odpočinuli, načerpali síly. Tuto radu bych ráda předala dál. Zjistila jsem, že i tyto děti milují humor, srandičky, prožívají city, přátelství, že ony si připadají "normální", že výše popsané problémy je nezatěžují. Vy, kdo si myslíte, že byste "to" dělat nemohli, nejdřív to zkuste. Možná budete překvapeni.