Jak známkovat cizince, když neumí česky? Vím, že je to častý dotaz a není jednoduché na něj odpovědět. Alespoň částečně jsem se pokusila odpovědět v příspěvku "Poznáváme a hodnotíme žáky - cizince". Jaké zkušenosti máte Vy? Myslím, že za dobré nápady bude hodně učitelů vděčných

Dobrý den Anno,

pročetla jsem Váš článek, díky.
Napadá mne u toho otázka, zda to takto "idylicky" nevypadá také proto, že učíte malé děti, kde (z pohledu klasického rodiče) ještě o nic nejde - ani o přijímačky na střední školu, ani o maturitu (cizinci například zatím nemají žádné úlevy ze státní maturity, ať je jejich úroveň češtiny jakákoliv...).

Máte nějaké, třeba i zprostředkované zkušenosti se staršími dětmi? Jak to tam probíhá?

Aktuální poznatek k hodnocení - čínský žák v sedmé třídě, rovnou z Číny do sedmičky bez jazykové průpravy , chytrý, aktivní. Psát latinkou zvládl za tři týdny, první slova taky, od základů k běžnému obsahu učiva jsme mohli s individ. péčí přejít po čtyřech měsících. Mohl být hodnocen s lehkou tolerancí běžným způsobem - rodiče usilovali o studium na gymnáziu - příprava na zkoušky opět idividuální, zvládl postup do krajského kola olympiády z matematiky, přihláška a zkoušky standardním způsobem bez úlev, je první pod čarou..Více napíšu v některém z článků, jde o mimořádný souběh nadání, píle a ctižádostivosti. Rozhodně to takto nejde u každého - ale je to pro mě moc poučný příběh.Budu ráda, pokud se mi ozve někdo s obdobnou zkušeností.

Hodnocení žáků-cizinců je velmi složité a leckterému z pedagogů může přinést "těžší chvilky" při rozhodování, ať už v průběhu výuky nebo při klasifikaci v pololetí nebo na konci školního roku.
Každý žák je jiný, jiným způsobem se staví ke svému vzdělávacímu procesu, má odlišné možnosti a schopnosti.
Pokud se k jazykové barieře přidají ještě nějaké specifické poruchy (ať už učení nebo chování), není průběh vzdělávání jednoduchý a do jisté míry se může odrážet i na hodnocení žáka. Zde je velmi důležité, kdo a jakým způsobem se zapojuje do výuky/vzdělávání (učitel, asistent pedagoga, spolužák, zákonný zástupce), zda probíhá nějaká spolupráce se školským poradenským zařízením apod.
V praxi jsem se setkala s žákem-cizincem, který nechtěl pobývat s rodiči v ČR, raději by se vrátil "domů", byl v péči babičky, mohl se setkávat se svými kamarády, nemusel se potýkat s komunikační barierou. Tento žák "sabotoval" veškerou podporu, kterou mu v ČR jeho okolí poskytovalo, měl výchovné i vzdělávací problémy. Zde je pak každá rada drahá a o dalším postupu musí rozhodovat především zákonní zástupci takového žáka.