Chtěl jsem se zeptat, zda uvedené metody jsou výrazně spojené právě s tématem moderního umění, nebo jsou použitelné univerzálně (bez ohledu na výtvarný směr)?

Souhlasím, je to přesně tak. A jeden z cílů výtvarné výchovy je,aby dítě pochopilo, proč a za co tu jedničku má. To totiž není tak úplně jednoduché.

Cílem mých hodin většinou je aby žáci na základě vlastního experimentování pochopili, proč dochází k proměnám forem výtvarného umění - to je vlastně moje velké pedagogické téma. Proto se snažím, aby si mohli projít podobnou cestu, kterou procházeli umělci. Volba techniky, materiálů i metod práce se řídí tímto cílem a také tím, kolik úsilí je která skupina žáků do práce investovat.

Ráda bych se na chvilku zastavila u techniky, kterou používali ve vlastní činnosti studenti. Moc se mi líbilo, že jste v hodině dala nabídku materiálů - a pak se každý student mohl vydat vlastní cestou. Bylo poznat, že se snažíte podporovat a rozvíjet to, co žáci v sobě mají (a třeba o tom ani neví). Někdo pracoval pouze tužkou, jiná studentka využívala plastelínu, další například lepila kartonový papír... U té závěrečné "výstavky" se ukázalo, jak ta práce byla pestrá a jak se studenti sami mohli svými přístupy obohatit.

Moje zkušenost je, že podnětné je - i v oblasti techniky - nabídnout alternativy, třeba i víc alternativ s tím, jaké další možnosti vyjádření obsahu by tím autor získal - ale je důležité nenabízet další metodu jako opravu "nedokonalého" projevu, ale spíše jako možnost vybrat si svobodněji z možných dopadů a účinků svého díla. Na učitele to ovšem klade zvýšené nároky - vyznat se ve výtvarných prostředcích a obsahových možnostech, které přinášejí (zkušenost učí, že jisté prostředky bývají většinou svázány s jistými obsahy - např. dělený rukopis s impresivní světelnou atmosférou). Vysoká odborná kvalifikace učitele byl také důležitý faktor hospitované lekce. Zajímavé je zkoušet jak již v nějak formě vázané prostředky uplatnit v novém obsahu, to je vlastně princip umělcké tovrby jako takové. Učitelé, kteří pouze nabízejí "techniky" - mimovědomě nabízejí i preferenci jistých obsahů.

Paní doktorko, i Vám děkuji za odpověď.. není to jednoduché. Mezi děckama je spousta takových, kteří si jdou do výtvarky vyloženě odpočinout. S těmi je to pak těžké, nechci známkovat, protože snížením stupně se můžu někoho dotknout, tvorba je přeci jenom velmi osobní záležitost a hodnota práce přece nemůže být stanovena učitelem... Samozřejmě - jak jsem zmínila v předchozím příspěvku - to se netýká technických činností...

Cílem hodiny bylo odlišit racionální a emotivní přístupy a pojetí tvorby a poskytnout žákům možnost, aby se s některým z přístupů důsledně identifikovali. Jsem ráda, že se to povedlo.

Zaujaly mě odpovědi ke klasifikaci. Chápu, že ve výtvarné výchově je potřeba hodnotit jiným způsobem než např. v matematice, nebo biologii. Přesto by mě zajímalo, jak by se řešila situace, kdy žák nesouhlasí s hodnocením z výtvarné výchovy na konci pololetí (je ohodnocen horší známkou, protože nepracuje úplně tak, jak by bylo žádoucí), ale nemá nikde písemně zaznamenáno průběžné hodnocení, není nikde napsáno, že se opravdu v hodinách nezapojuje, neplní úkoly dle zadaných kritérií, apod.?

Myslela jsem to tak, že budu učit děcka "správně" pracovat například s akvarelem.. to znamená, že jim ukážu, co dělá na vlhkém a co na suchém papíru atd... pak mám hodiny, kdy dám děcká téma a nechám je vybrat si, jakou technikou téma zpracují.. je to na nich...

Já se přiznám, že právě ti, kteří mi od počátku dávají najevo, že výtvarku nemusí, a že by radši třeba počítače, mě nejvíc "baví". Baví mě přemýšlet, co mám na ně nastražit, aby se začali zajímat. A většinou se to docela daří- tedy zatím.