Dobrý den, pokusme se zamyslet nad tím, zda v současném dějepisném vyučování převládající vyučovací forma (jakási "středoškolská přednáška") je skutečně nejoptimálnější cestou k dosažení výchovně vzdělávacích cílů. Jak lépe aktivizovat žáky (virtuální hospitace ukazuje, že mnozí žáci nepromluví za celou hodinu ani jednou, hovoří především žáci navštěvující společenskovědní seminář)?

Frontální výuka je nejrozšířenější vyučovací metoda, která je používána na gymnáziích z devadesáti procent, troufnu si tvrdit. Samozřejmě je to špatně ze dvou důvodů: efektivita této metody je velmi malá. Druhý důvod spočívá v tom, že bylo prokázáno, že se každý žák učí jinak. A měli bychom proto metody střídat, abychom nabídli žákům větší paletu učebních strategií.
Já bych ale rád zjistil PROČ učitelé nejraději používají tuto meodu. Napadá mne jen jeden důvod: je to metoda, která je z hlediska probírání látky nejrychlejší. A protože nás vysoké školy nutily, abychom žákům "nacpali" do hlavy co nejvíce informací, bylo to pro nás nejjednodušší. Vidíte ještě jiný důvod takové "obliby" frontální výuky?

Dobrý den,
k problematice frontální výuky toho hodně zaznělo v rámci on-line diskuse, nebudu se proto v argumentaci opakovat. Snad jen zopakuji, že jsem pro zařazování nových metod výuky do hodin dějepisu, ale frontální výuku považuji v rámci výuky za dominující.
Poznámka k Vašim důvodům:

1) pokud by byla efektivita výuky tak malá, jak tvrdíte, proč bychom tedy vychovávali stále nové a nové zájemce o historii, proč by se žáci hlásili po střední škole na obory historie, proč by si vybírali v hojném počtu volitelný dějepisný seminář ve 3. nebo 4 . ročníku, proč by za námi žáci chodili a tvrdili nám, že je hodiny dějepisu baví a pamatují si z nich nejvíce, proč má na školách relativně vysokou časovou dotaci atd.?
Logicky by přeci náš obor musel na školách paběrkovat a postupně zaniknout, respektive se sloučit s jinými předměty, protože přeci nejsme efektivní, když 90% z nás používá frontální výuku.
Proto si troufám tvrdit, že jednoznačně odsoudit frontální výuku nelze, pokud vše funguje jak má. Zároveň se ale nelze spokojit se současným stavem a čekat, že to tak bude vždycky. Vývoj za posledních dvacet let nabral obrovské tempo - vyvíjí se žáci, stejně jako učitelé a obor samotný. I proto bychom měli my - středoškolští učitelé dějepisu - naši frontální výuku oživovat novými formami, více komunikovat mezi sebou, předávat si zkušenosti z výuky apod.

2) Naprosto s Vámi souhlasím, že jedním z hlavních důvodů využívání frontální výuky je čas. Uvedu jeden osobní konkrétní příklad za všechny – první ročník, první pololetí. Za 30 vyučovacích hodin ( a to jsem mnohdy ještě rád, že se na těch 30 hodin dostanu) mám odučit okruhy historie jako věda, pravěk a starověk až po Řecko včetně, do toho musím zkoušet a psát testy + jedna hodina návštěva archivu a vím, že jsem limitován zadáváním domácích úkolů a domácí přípravy (již jsem zde psal o specifice naší školy) a do toho bych měl každou hodinu učit jinou formou, abych žákům - jak vy říkáte „nabídl žákům větší paletu učebních strategií“, z nichž řada je časově ( v rámci 45 minut) velmi náročná. Tak si nedokážu představit, jak bych to mohl reálně stihnout. Samozřejmě zde můžete argumentovat, že dokud to nezkusím, tak to nemohu tvrdit na 100%, ale myslím si, že každý reálně uvažující učitel do toho nepůjde a uchýlí se k převaze frontální výuky. Nechci, aby to vypadalo jako alibismus, je to jen vyjádření skutečného stavu věci. A to na jiných školách nemají tak vysokou dotaci dějepisu jako mám já u nás.

3) Jako další důvody – kromě času – bych zde souhlasně uvedl argumenty vyplývající z naší on-line diskuse – Pro žáky je to jednoduší, než v hodinách vyvíjet nějakou vyšší aktivitu, řada žáků své učitele „ráda poslouchá“, pro učitele je jednodušší do hodiny přijít a odvykládat látku, než pracně připravovat jiné formy apod.

S pozdravem Václav Chochol

Možná bychom měli rozlišit frontální výuku jakožto jednu ze základních vyučovacích forem z hlediska typu pedagogické interakce (vedle formy skupinové, individualizované) od pojetí výuky gymnaziálního dějepisu jako jakési středoškolské přednášky (učitel vykládá, žáci poslouchají, zapisují a jejich aktivita je mizivá - tzn. na průběžně kladené dotazy občas jednotlivci odpoví) - převažující metoda výuky je výklad učitele. Můj názor je, že i v rámci zvolené frontální formy výuky mohou být žáci mnohem více aktivizováni využitím širokého spektra vyučovacích metod - např. společně s vyučujícím vytvářejí kognitivní mapy, brainstorming, na interaktivní tabuli sami pomocí elektronického pera zaznamenávají údaje do mapy promítnuté při prezentaci, vyznačují symbolické prvky užité v předložené karikatuře, diskutují o záměrech fotografa a možných účincích fotografie na její pozorovatele apod.)

Argument, že si žáci nejvíce zapamatují z hodin dějepisu, pro mě není přesvědčivý - vzhledem k rozsahu vyložené látky (viz virtuální hospitace), který skutečně výrazně nepřesahuje rozsah ZŠ - jde o naprosté základy, musí být výsledkem takovéto hodiny vštěpení základních fakt (kognitivní cíle). Cíle afektivní a rovina dovedností nejsou při takovémto způsobu výkladu příliš dotčeny.